Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Novinky

PŘÍBĚH BOBA KRČILA, NOMÁDA, KTERÝ MĚL KLÍČ POD ROHOŽKOU

 

Na úplném sklonku 80. let se v prostředí undergroundového samizdatu (kolem časopisu Revolver Revue) objevily texty, o kterých tehdy mladý básník Jáchym Topol po letech řekl, že působily jako "náraz". Šlo o sborník, který se jmenoval Sebráno v New Yorku a přes Paříž a Jiřího Koláře se dostal do Prahy, kde pak v různých opisech a částech koloval v úzkém okruhu opoziční subkultury. K autorovi tohoto článku se dostal též, takže onen "náraz" rovněž pocítil. Nyní je asi už těžké vysvětlit, co to znamenalo, číst si v roce 1988 třeba dlouhý rozhovor s kytaristou Ivanem Králem, českým rockerem, který hrál s Patti Smith (!) a Iggym Popem (!!) a znal osobně Johna Lennona (!!!), a přečíst tam věty: ". kdyby Praha byla normální. tak to by bylo fantastický: dovedeš si představit. všichni tam přijet a hm. jak by to vybudovali všechno?!..."
Byla to zpráva z úplně jiného, širokého, barevného a svobodného světa, z nějž sem ale někdo posílal moták, že existuje, že v něm žijí Češi a že se v něm neztratili - a občas myslí na to, co my tady doma a jaké to bude, až se budou moci svobodně vrátit. Navíc to dělal způsobem, který se skoro vůbec nelišil od toho, jímž bychom to dělali my. Nebo jsme si to alespoň představovali. Tím neznámým "někým" byl Bohumil "Bob" Krčil. Byl autorem nejen toho rozhovoru s Ivanem Králem, ale též celého konceptu svého sborníku, který vypadal jako samizdat a byl vlastně samizdatem, neboť ho opravdu připravoval on sám a na koleně. Ale zároveň z něj vanula vůně svobodného světa, a to přímo jeho centrálního bodu, divokého a nespoutaného New Yorku. Bob Krčil v něm žil od roku 1980, když už měl za sebou deset let exilu v širém světě, do nějž se vydal jako sedmnáctiletý koncem srpna 1969.
A tady je tedy nutné začít, kdo byl Bohumil Krčil. Narodil se 24. února 1952 v Prostějově, což se mimochodem zajímavě projeví po mnoha letech v New Yorku, kde tehdy, na sklonku 80. let, udělalo obrovskou kariéru jiné prostějovské dítě, supermodelka Pavlína Pořízková, jež se zřejmě díky tomu dostala do Krčilova Sebráno jako dosti exkluzivní případ newyorských Čechů. V onom Prostějově se Bohumil vyučí v OP (Oděvní podnik) na krejčího, ale od mládí fotografoval a výborně hrál na kytaru, a tedy tíhl k umění či prostě k bohémě. V roce 1968 mu bylo šestnáct a jezdil do Prahy na schody u Muzea, kde vzniklo známé hnízdo "mániček". Odtud se s ním znal o dva roky starší Vlastimil Třešňák, který jejich stále se míjející přátelství vtělil do své asi nejlepší prózy Klíč je pod rohožkou (1995), dopisované už pod dojmem Krčilovy smrti. Ten přítel, s nímž si nechává klíč pod rohožkou, byl Krčil.

Z Hané do Nového světa

Ale zpět do šedesátých. V Prostějově, kde Krčil stále ještě bydlel, proběhla okupace 1968 mimořádně tragicky. Tři lidé tam byli večer 25. srpna zabiti sovětskou palbou. O rok později Krčil s přáteli klade květiny na místě jejich smrti. Je zatčen místními policajty a tvrdě vyslýchán. To je poslední impulz k jeho rozhodnutí v takové zemi nežít. Píše rodičům dopis na rozloučenou a odjíždí autobusem do Vídně, to ještě pořád šlo. První měsíce žije v Rakousku, pak dostává politický azyl ve Švédsku. V Uppsale chodí pár semestrů na univerzitu, navštěvuje fotografické kurzy ve Stockholmu, ale považuje se za samouka. Víc ho láká širý svět, cestuje po Evropě (hlavně po Francii) a po světě, jak jen to jde nejskromněji. Zvláště si zamiluje Afghánistán, Pákistán a severní Indii, kam se několikrát během 70. let vrací. Zvláště je fascinován Herátem, starobylým afghánským městem, kde objevuje "nejstarší hašišovou kulturu na světě": o pár let později město vybombarduje sovětské letectvo a Krčilovy snímky se stanou jedním z posledních dokumentů svérázného orientu, kde hippies naleznou - nebo chtějí nalézt - poslední ráj na zemi. Afghánistán je vlastně druhou zemí, kde Krčil prožije sovětskou intervenci: tady již ne přímo, ale mine ji těsně. Naposledy tam byl v roce 1978, Sověti do něj vtrhli v lednu 1980.
Od toho roku žije Krčil v New Yorku, kde vystřídá 32 různých adres, především v okruhu East Village, kde historicky žilo nejvíc Čechů. Zatímco prvních deset let jeho exilu je především poznáváním širého světa a Krčil je prototypem nomáda, druhé desetiletí působí jako hledání nějakého pevnějšího bodu. New York je středem světa a zároveň jeho zmenšeninou, kde je zastoupena každá kultura nebo národnost, pochopitelně též Češi. Krčil postupně mezi ně proniká a seznamuje se s nimi. Jeho otevřenému a aktivnímu naturelu odpovídá, že se hned začal zajímat o možnosti, co s českou komunitou dělat a jaké by mohla mít možnosti. Zjišťuje například, že ve čtvrti Upper East Side existuje česká Národní budova a že by se dala mnohem lépe využívat. Jeho entuziasmus dostává studenou sprchu, když narazí na nezájem a snad i intriky krajanských spolků, jimž byla nejspíš aktivita nějakého mladého pošuka s permanentní "kónickou cigaretou" velmi proti srsti. Ale to nejspíš bylo pro Krčila typické, ta zapálená snaha dávat lidi dohromady, spojovat je, vytvářet komunitu. Projekt Sebráno v New Yorku, který vzniká až ve druhé polovině 80. let, je právě takovým vyvzdorovaným důkazem, že - jak napsal v doslovu reprintu Jan Douša, autor diplomové práce o Krčilovi - v New Yorku existuje "funkční společenství lidí z Československa". Nejsou to však již staroemigranti, příslušníci staré čtvrti Little Bohemia, která právě v té době pomalu zaniká, ale mladí lidé, kteří přijdou do Ameriky ve stejné době a s podobnými pohledy na věc jako on. Krčil je toužil představit, vytvořit jakýsi almanach českého New Yorku; s těmi, kdo jsou mu obzvlášť blízcí - většinou to byli muzikanti (Ivan Král, Laco Déczi, Jaroslav "Erno" Šedivý aj.) -, udělat rozhovor, výtvarníky a fotografy (Antonín Kratochvíl, Petr Sís a mnoho dalších) představit krátkým medailonem a reprodukcemi děl, literátům poskytnout prostor pro ukázky z jejich textů: tak tu asi poprvé "publikuje" Iva Pekárková, tehdy sotva pětadvacetiletá taxikářka z New Yorku.

Raději do Indie

Je to pokus o konstituování českého exilového světa, který přišel do velkého světa a s ním se nějak sešel nebo se v něm přímo našel. Ještě koncem 80. let přece vůbec nebylo jisté, jestli pro exulanty není domov ztracený definitivně. O Praze bylo možné snít, jako to dělal Ivan Král v rozhovoru z úvodu článku. Jo, kdyby Praha byla normální. Normální byl New York, berme ho tedy jako náš domov, možná to tak bude navždy. Ale neztraťme se v něm, založme si tady svou existenci. Jde možná o něco podobného, oč se romány z osmdesátých let snažil Josef Škvorecký. Jeho knihy Scherzo capriccioso o Dvořákově pobytu v Americe a Nevěsta z Texasu o účasti Čechů a Moravanů ve válce Severu proti Jihu jsou de facto romány, které se snaží konstituovat českou exilovou existenci. Má-li národ dál nějak existovat, a to nikoli jen coby etnická skupina, musí nějak kulturně zakotvit. Škvorecký těmi dvěma romány připravoval Čechy na americkou existenci, která možná, bude-li devastační režim v Praze pokračovat, bude v Americe důležitější než ve staré vlasti. Tam někam určitě směřoval Krčil. Chtěl zakotvit Čechy v širém světě, chtěl je "sebrat v New Yorku" a dokumentovat jejich stav. Vydat o nich pravdu. Tato vůle zdokumentovat, "jaké věci opravdu jsou", souvisí s jeho fotografováním, jež také má původ v dokumentování světa. Tak je typické, že jeho rozhovory jsou co možná nejvěrnějším přepisem mluvy dvou zúčastněných, je v nich přepsána každá pomlka, takže se to v nich hemží třemi písmeny, stále se objevuje "hmm" či "hm", a když je polovina kapacity kazety vyčerpána, Krčil napíše, že "dohrála kazeta" a že ji bylo nutné otočit. Má to rysy zvláštního pedantství, jakoby amatérismu, ale především až dojemné oddanosti věci. Když si (starší) člověk vzpomene na začátky nezávislé žurnalistiky bezprostředně po listopadu 1989, tedy na první čísla Respektu, je zřejmé, že inspirací byl pro jeho zakladatele (Ivan Lamper) právě Bob Krčil. On sám už se do porevoluční vlasti nepodíval. Sledoval přitom už předtím dění v Československu, ba přímo se do něj snažil v rámci možností zasáhnout: v Sebráno otiskl rozsáhlý rozhovor s předsedou Jazzové sekce Karlem Srpem, který ovšem vznikl v Praze, krátce po jeho propuštění z vězení v lednu 1988. A angažoval se v benefi čním vystoupení newyorských umělců za propuštění Ivana M. Jirouse, které se uskutečnilo 29. ledna 1989, o čemž ve sborníku obsáhle informuje. Listopad 1989 zažije na Allen Street, kde po letech nomádské existence nalezne v malém bytě zázemí. V minulých letech se mu podařilo vydělat nějaké peníze jako fotograf, když si jeho snímků z Afghánistánu, které prodává na ulici, všimne jedna vlivná kurátorka a doporučí jej jako fotografa protialkoholické kampaně Nancy Reaganové. Většinu peněz investuje do přípravy sborníku. Na letenku do Prahy mu nezbývá, ale jak prý říká, kdyby na ni měl, vydal by se raději do Indie.
V roce 1991 mu diagnostikují nádor na mozku, následující půlrok se zhoubnou nemocí bojuje, obklopen přáteli se dál snaží pokračovat v přípravě sborníku, o němž doufá, že by mohl vyjít tiskem. Umírá 10. července 1992. Je mu čtyřicet let. V roce 2018 Sebráno v New Yorku vychází ve dvou svazcích jako fotoreprint v nakladatelství Torst.

Zdroj: Týdeník Echo, autor: Jiří Peňás