Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Novinky

Ozvěny hudebního večera s Českou filharmonií

Dvořák v NYC - ležící i znějící.

 

 

„Tento národ je geneticky naprogramován pro hudbu,“ vyznává se na adresu Čechů Semjon Byčkov. Je pátek, Český dům v New Yorku pořádá komorní hudební večer k výročí Československa a šéfdirigent České filharmonie, vyzván, aby promluvil, propojuje improvizovanou úvahu o svobodě ducha a jazyka s konstatováním, že přijíždí s orchestrem jako se svou novou rodinou do země, kterou považuje za svou starou rodinu. Ze Sovětského svazu emigroval totiž v roce 1975 právě do Spojených států a před pětatřiceti lety se stal jejich občanem.

Česká národní budova stojí na východě Manhattanu od roku 1896, od stejného roku, kdy začala rok skladatelově definitivním návratu z Ameriky existovat a hrát Česká filharmonie. K vybudování Českého domu přispěl i Antonín Dvořák výtěžkem ze svých newyorských koncertů. Česká filharmonie je nyní na turné, hraje v sobotu v New Yorku Dvořákovu hudbu, a to v Carnegie Hall, kde měla premiéru Novosvětská symfonie. Česko-amerických souvislostí je dlouho předem známých dost a dost na to, aby k nim ředitelka Českého centra Barbara Karpetová nezatoužila přidat ještě jednu. Dostala v minulých letech z Prahy do New Yorku na krátkodobé vystavení už originální partituru Novosvětské symfonie a Rusalky, a tak teď v Národním muzeu dlouho předem usilovala ještě o zapůjčení rukopisu Dvořákova Violoncellového koncertu. A podařilo se. Vzácnost, která doposud od doby dopsání neopustila české území, je zde k vidění od 13. října do 9. listopadu.

Dvořák psal Koncert h moll během třetího a posledního školního roku, který vyučoval na newyorské konzervatoři. Partituru pak dokončil po návratu, zejména nostalgicky znějící radikální úpravou úplného konce – poté, co zemřela jeho švagrová, někdejší první láska Josefina. Rukopis - naležato orientovaný, nepříliš velký sešit s drobným notopisem – je otevřen na jedné dvoustraně; celým, v krásném faksimile, můžete listovat jen o kousek vedle. Vitrína je středobodem výstavní místnosti. Na stěnách je péčí Českého muzea hudby dílo i jeho tvůrce představeno formou velkých informativních textů a drobných kopií zajímavých dokumentů a fotografií - autorka výstavy Veronika Vejvodová tak učinila stručně, ale mimořádně výstižně a vkusně. Událost? Barbara Karpetová dává výstavu do souvislostí dvacetimilionové aglomerace a samotného lidnatého města i zdejší kulturní nabídky. Kapka v moři. Jehla v kupce sena. Dát o takovém projektu odpovídajícím způsobem vědět a přesvědčit relevantní lidi, aby se přišli podívat, je nadlidská práce.

Semjon Byčkov hovoří na pódiu překvapivě prostorného divadelního sálu ve čtvrtém patře Českého centra. Nad pódiem je výzdoba, která včetně nápisu Národ sobě evokuje jevištní portál pražského Národního divadla. Tabulka s bezpečnostními předpisy u vstupu do sálu je moderní a úředně americká. Praví, že se uvnitř nesmí zdržovat víc než 299 lidí, jinak by mohlo hrozit nebezpečí… Hudební program, který následuje, je exkluzivní a má jednu česko-americkou souvislost vedle druhé. Nejprve hraje Američanka Alisa Weilerstein Dvořákův Klid lesa. Na klavír doprovází David Mareček, ředitel České filharmonie, který se takto, jen příležitostně, občas vrací ke své původní umělecké profesi. Skladba zní měkce, příjemně, pianista hraje velmi citlivě a violoncellistka opět uchvacuje emotivností svého projevu. A tentokrát i červenými kozačkami. Potom přichází na pódium s obvyklým úsměvem - plachým, ale přesto od ucha k uchu - koncertní mistr Josef Špaček.

V Evropě už je několik hodin po půlnoci, ale houslista Jiří Vodička a violista Jaroslav Pondělíček pouhých čtyřiadvacet hodin po příletu, ještě s časovým posunem plně nesrovnáni, vycházejí na pódium s party Dvořákova Amerického kvartetu. Čtveřici doplňují Jennifer Liu a Eri Evan ze souboru Ensemble Connect. Jsou s necelými dvěma desítkami dalších studentů účastníky dvouletého programu Carnegie Hall, na němž jako na vzdělávacím projektu spolupracují také Juilliard School, Weill Music Institute a New York City Department of Education.

„Doufejme, že teď už jsou Češi svobodní jednou provždy,“ končí svůj krátký proslov Semjon Byčkov. Sympaticky rekapituluje stoletou historii našeho národa. Společenský večer se v České národní budově protáhl. Je půlnoc, ale newyorské metro jezdí a nespí.

 

Celý článek zde: https://www.klasikaplus.cz/reportaz/item/413-dvorak-v-nyc-lezici-i-znejici 

Autor: Petr Veber

Foto: Petr Kadlec, Veronika Paroulková