Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Tiskové zprávy

Český sen - Syndrom vnitřní emigrace

Projekt tvoří dva základní pilíře – výstava a pásmo filmových projekcí. Ve zvolených uměleckých oblastech (výtvarné umění, hraný a animovaný film) se zaměřuje na bodové zpřístupnění a prezentaci děl, která vykazují výrazné znaky českého myšlení a imaginace. Jejich podstata tkví ve sdělování silných obsahů, které charakterizují místo a čas svého vzniku. Sjednocujícím aspektem je smysl pro absurditu, podivnost, ironii, mystifikaci, inverzitu, parafrázovitost, skepsi a jinotaj. Projekt je pojmenován podle mystifikačního filmového dokumentu režisérů Víta Klusáka a Filipa Remundy.

 

Výstava představuje práce českých umělců několika generací se zaměřením na experiment a vyhrocenou imaginaci. Svá díla vystavují Adéla Babanová, Ondřej Basjuk, Josef Bolf, Vladimír Boudník, René Hábl, Veronika Holcová, Jakub Janovský, Igor Korpaczewski, Jan Kotík, Ondřej Maleček, Milan Perič, Jiří Petrbok, Daniel Pitín, Petra Polifková, Jaroslav Rezek, Zbyněk Sedlecký, Robert Šalanda, Vladimír Véla a Rudolf Volráb.

Představeny jsou hrané a animované filmy předních českých tvůrců – Jiřího Bárty, Juraje Herze, Pavla Juráčka, Víta Klusáka, Ester Krumbachové, Jana Němce, Michaely Pavlátové, Filipa Remundy, Jana Švankmajera, Jiřího Trnky, Hermíny Týrlové a Tomáše Vorla.

Součástí filmových projekcí jsou autorské prezentace kratších uměleckých filmů tří autorů – Adély Babanové, Daniela Pitína a Josefa Bolfa.

 

Kurátor: Petr Vaňous

 

Výstava a filmové projekce se konají v galerii a kině Českého centra v České národní budově od 6. října do 10. listopadu 2015.

 

Slovo kurátora:

Český sen

Syndrom vnitřní emigrace

Projekt se zaměřuje na bodové zpřístupnění a prezentaci děl, které vykazují společné znaky. Jejich podstata tkví ve sdělování silných obsahů, které charakterizují místo a čas svého vzniku. Sjednocujícím aspektem je smysl pro absurditu, podivnost, ironii, inverzitu, parafrázovitost, skepsi a jinotaj.

           Projekt prolíná současnost s minulostí nepravidelně, programově nesystematicky, „proti srsti“, na základě metody dotyků-tečen-bodů, které v místě kontaktu oživují neustále přítomné, věčně živé a proto otevřené otázky, které si neustále znovu a znovu klade česká kultura v historických proměnách svého vlastního rámce, čímž sama sebe charakterizuje a specifikuje. Celek projektu je neustále se měnící, dynamickou konstelací promlouvající o duši Středoevropana.

           Projekt podchycuje a zviditelňuje jednu z výrazných tendencí českého umění, kterou tvoří opakovaně zažitá rozpornost plynoucí z historické zkušenosti (Mnichov, protektorát, Jalta, komunistický puč, sovětizace kultury, demokratizační proces, Pražské jaro, normalizace, Sametová revoluce, konzumní kultura atd.). Dějinné peripetie malého státu uprostřed Evropy, které na jedné straně formují a posilují jeho vědomí identity, na straně druhé ho nutí tuto identitu neustále v různých podmínkách obhajovat, bránit a rozvíjet, stojí za tím, co je spojitou nádobou rozporných zkušeností v realitě – víceznačnost, ambivalence, jinotaj v umění. Tuto tendenci české kultury lze sledovat v prostoru mezi mnoha pomocně stanovenými polaritami, například mezi šokem a terapií, násilím, krutostí a ironií či smíchem. Někdy výsměchem. Mezi bezmocí a přílišným očekáváním poté, co dílčí dějinná krize byla zdánlivě překonána. Mezi politikou a rustikalitou. Mezi skepsí a naivitou, mezi apatií, rezignací a nadšením. Přičemž urputnost sebezáchovy někdy, z podstaty věci, překračuje meze a stává se švejkovským chameleónstvím nebo alibismem, jindy krutou až destruktivní sebeironií. Intelektuálním i plebejským sebe-výsměchem. Veliký tvůrčí potenciál českého umění 20. století jakoby vyrůstal z prázdnoty vegetativního způsobu života pod tlakem totality a v izolaci, z outsiderství a podzemní kulturní alternativy, nebo naopak z přetlaku podivného velikášství až mesiášství, které čas od času zatemní hlavy české inteligence v časech společenského uvolnění. Pak zpravidla nastupuje smysl pro „Český sen“.

           Prostorem přežití v nepříznivých dobách totality byla umělá konstrukce vnitřní emigrace. Praktikoval se v ní zpravidla sestup k vlastním kořenům, k podstatě existence, k mýtům, k fundamentům západní kultury, jejíž dědictví se náhle zdálo prioritní, podstatné pro přežití, pro zachování statusu svébytnosti, pro to, aby se nevytratil smysl zítřka. To byly a neustále jsou inspirace a výlety autorů do pramenů a látek dávné i blízké minulosti. Smysl pro metafory, symboly a analogie, ale také pro experiment a hledání nových cest pro umělecký výraz a pro skrytá sdělení. Česká kultura je ze své vlastní podstaty jinotajná a to i v těch nejracionálnějších projevech.

 

Petr Vaňous (*1975, Kutná Hora) nezávislý kurátor, kritik a historik umění; absolvoval obor Dějiny a teorie výtvarných umění na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1993 – 1999); 2000–2001 redaktor časopisu Ateliér; 2006–2009 redaktor kulturního týdeníku A2. Od r. 2006 pravidelně spolupracuje s redakcí Revolver revue. Od roku  2011 je odborným asistentem ateliéru Kresby Jiřího Petrboka na pražské AVU. V současnosti dokončuje doktorandské studium na pražské VŠUP. Věnuje se vztahu tradičních výtvarných médií (především malířství) k novým vizuálním trendům a sledování proměn malby a kresby v podmínkách informační společnosti a všeobecně rozšířených nových médií (tzv. postmediální situace). Je autorem několika publikací o současném umění a řady kurátorských projektů a výstav, např. Intercity: Berlin – Praha (Haus am Waldsee, Berlin, 2005), Resetting. Jiné cesty k věcnosti (GHMP – Městská knihovna, Praha, 2007-08), Zweistundenfünfzehn. Junge Kunst aus Dresden und Prag, Topičův salon, (Praha, 2010-11), Fundamenty & Sedimenty. Vzpoura hraček 2011 (GHMP – Městská knihovna, Praha 2011), Ivan Pinkava: Remains (American University Museum at the Katzen Arts Center, Washington DC, 2012) nebo Motýlí efekt? (Galerie Rudolfinum, Praha 2013).


Download in PDF: