Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Program

Kalendář

Novinky

Galerie
Videa

Galerie

Videa

Video placehodler
26. 09. 2016

 

 

Několik poznámek k česko-americkým vztahům v oblasti tance

Jana Návratová

Prague-New York Effects website

Úvodem jedna dobrá zpráva: česko-americké vztahy v oblasti tance mají velice šťastný začátek. I když jejich historický průběh není díky geo-politickým konstelacím tak intenzivní, jak bychom si přáli, s pohledem na dnešní večer a na celý projekt Prague – New York Effects, můžeme konstatovat, že se toto pole dále úspěšně kultivuje.

Tím šťastným začátkem byl příchod Isadory Duncanové do Evropy.  Duncanová byla tanečnicí, choreografkou, jejíž tvorba, pedagogická činnost i teoretické aktivity, navždy změnily dějiny tance.

Postavila estetice baletu alternativu přirozeného pohybu, který se v Evropě dále vyvíjel pod termínem výrazový (expresionistický) tanec. Duncanovská reforma spočívala především v novém, moderním, chápání těla. Šlo především o ženské tělo.  Vedle nových estetických principů, zahrnovala její reforma i moderní politické postoje. Vezměme to postupně: z estetického hlediska prosazovala Duncanová pohyb založený na tvarech a dynamice přírody – inspirovala se vlněním moře, větru, růstem rostlin a proti lineárním tvarům baletu postavila ohyb spirály.  Učila respektu k tělesným determinantám – jako je jeho gravitace, proporce i výška těla. Trvala na tom, aby pohyb nebyl bezúčelný, ale měl vždy vnitřní obsah. Přirozené tělo nemohlo být sešněrováno do dusivých kostýmů a nohy duncanovských tanečnic by nikdy nemohly tančit ve skořepině baletní špičky.  Duncanová provokovala průsvitnými řízami inspirovanými antikou a tančila bosá.  Svobodné ženské tělo na scéně, symbolizovalo svobodnou ženu ve společnosti. A to je ten aspekt politický.

Isadora Duncanová svojí reformou, tvorbou i dramatickým životem inspirovala, a připusťme i provokovala, celý svět. V Českých zemích je ale její význam zcela specifický. V roce 1932 vznikla v Praze taneční škola, kterou vedla sestra Isadory,  Elisabeth Duncanová. Tato škola patřila v síti jiných evropských tanečních škol založených Isadorou k těm nejlepším. Mezi prvními žákyněmi Elisabeth byla Jarmila Jeřábková, pro kterou bylo setkání s duncanovskou taneční technikou zcela zásadní. Celou filozofii vstřebala tak dobře a rychle, že brzy začala sama učit a vychovala desítky, možná stovky tanečnic i tanečníků. Bohužel svobodný projev, který je jedním z axiómů duncanismu byl ve dvou významných historických obdobích – v době fašismu a po jeho porážce, v době komunismu - nežádoucí, a tak se křehké tanečnice staly politicky nepohodlnými osobami, osobami non grata. Jednou ze žákyň Jeřábkové byla i talentovaná Eva Blažíčková. Ta musela přečkat v poloprofesionálních podmínkách několik desítek let, než mohla, v roce 1992, otevřít veřejnou taneční školu Duncan Centre a oficiálně navázat na odkaz, který tu nechala inspirativní Američanka Isadora Duncanová. Mezi velkou taneční reformátorkou a dnešními studenty je tedy nepřerušená, lidská štafeta předávané umělecké informace, tanečního memu.

 

*

(Je všeobecně známo, že manželka prvního prezidenta svobodného Československa Tomáše Garriguea Masaryka, Charlotta Garrigue byla Američanka a měla na svého muže a tehdejší českou kulturní veřejnost veliký vliv. Její dcery Alice a Olga byly nadšenými tanečnicemi, žákyněmi významné české tanečnice, choreografky, pedagožky a posléze i teoretičky tance - Jarmily Kröschlové. Ta jezdila pravidelně do prezidentského paláce dávat taneční lekce.)

*

Období po druhé světové válce nebylo pro rozvoj česko-amerických vztahů příliš plodné. I když za železnou oponu doléhaly zvuky rock´n´rollu, jazzu a dalších „kapitalistických“ projevů, šířila se undergroundem lépe literatura, než taneční technika. Určitý průlom přišel začátkem 80. let, kdy se v Praze objevil jazzový kytarista Tony Ackermann, jehož k Praze připoutala vztah k české tanečnici. Díky novým kontaktům se navázaly vztahy s několika americkými univerzitami (St. Barbara University, Columbia University Brooklyn College Temple University a také s Alvin Ailey Dance Center) a do Prahy jako taneční lektoři začali v rámci summer workshops pravidelně přijíždět američtí pedagogové.

*

Velký dluh americké choreografii splatilo Národní divadlo v Praze programem Americana I - III, který uvedlo v letech 1995, 2002 a 2015 v podání souboru baletu ND díla Jeroma Robinsona, Georga Balanchina, José Limóna, Williama Forsythea a dalších.

Vystoupení amerických tanečních souborů jako Martha Graham Dance Company, nebo Alvin Ailey Dance Company bylo možné až po roce 1989, kdy se česká republika vrátila na mapu demokratických států. 

Jedno vystoupení před rokem 1989 však zůstalo naprosto legendární. V roce 1967 ve známé výstavní hale v Praze vystoupil Merce Cunningham se svým souborem a způsobil skandál, na který se dlouho nezapomnělo. Jeho vystoupení, které začalo tím, že tanečník tahal za sebou židli přivázanou na noze, ukázalo, jak je české publikum nepřipravené na nové impulsy. Už tehdy byl Cunningham ve světě pojmem, ale teprve živá konfrontace s diváky zvyklými na tradiční baletní estetiku a ruskou baletní školu prokázala hlubokou zaostalost a nepřipravenost české kulturní veřejnosti. Propast mezi Východem a Západem toho večera nemohla být hlubší.

Amerika dala světu několik velkých choreografických jmen, které významně ovlivnily vývoj tance. Kromě zmíněné Isadory Duncanové, jmenujme Stevena Paxtona, otce kontaktní improvizace, Merce Cunninghama autora jedné z nejnáročnějších tanečních technik a reformátora choreografie, Williama Forsytha, který dramaticky inovativně proměnil balet v tanec 21. století. Všechny tyto impulsy se samozřejmě promítly i do českých tanečních škol, studí a divadel.

Vztahy mají být vzájemné. Tedy je na místě otázka, co dala česká taneční kultura Americe. Kromě toho, že v Praze uchováváme živý grál odkazu Isadory Dunacanové, určitě odborné veřejnosti nebude neznámé jméno Jiřího Kyliána, jehož vliv na vývoj choreografického myšlení a taneční estetiky je zcela globální.   

Častým hostem v USA se stává choreograf a tanečník Jiří Bubeníček, který se svým bratrem Ottou pracuje pro místní scény. Nezapomeňme ale ani na taneční oblast zábavního průmyslu, entertainingu, –  nedávno například v USA uspěl český choreograf Yemi A.D., který úspěšně pracoval pro rapového hudebníka a zpěváka Kanye Westa. Americké publikum úspěšně bavila česká tanečnice streetových technik, známá Jaja, šampionka soutěže Best dance Crew.

Další kulturní emisarkou je Miřenka Čechová, která v USA nachází jak spolupracovníky, tak publikum a svojí tvorbou vzbudila i zájem místních médií. Projekt Prague-New York Effects, který iniciovala a který realizovalo České centrum v New Yorku, je příkladem poučené kurátorské práce a praktického budování kontaktů, z nichž se koneckonců všechny vztahy rodí.

Roční projekt, propojující české a americké umělce z různých uměleckých disciplín, zakončil večer Prague-New York Effects – Wrap Party. Jeho strukturovaný program se odehrával doslova ve všech patrech Bohemian National Hall – od suterénu po střechu - a zúčastnili se jej vedle českých, i někteří newyorští umělci, kteří figurovali v předchozích „efektech“.

Jádrem programu byla působivá taneční instalace, kterou společně vytvořili český hudebník a multimedialista Floex (Tomáš Dvořák) a americká tanečnice Tami Stronach. Tato instalace bude  k vidění v Praze 29. září v Paláci Akropolis. Newyorské publikum také mohlo navštívit eventovou performanci Cat and the Rat, kterou připravily tanečnice Sarah Haarmann, Iris Platt, Denisa Musilová a Darrin Wright v tzv. skyboxu – konferenčním prostoru Bohemian National Hall, nebo shlédnout taneční filmy, které vznikly v produkci pražského Festivalu tanečních filmů a které přijela do New Yorku prezentovat Jana Návratová, vedoucí Taneční sekce Institutu umění – Divadelního ústavu. Celý večer vyvrcholil koncertem jazzové zpěvačka Tendayi Kuumba.

Došlo i na hodnocení projektu, a to v diskusi, kterou v rámci večera moderovala kurátorka „efektů“ – Miřenka Čechová. Hovořilo se především o tvorbě, o procesu, jímž umělec během kreativního procesu prochází, ale se také o tom, co znamená být umělcem v Americe a co v České republice.

Projekt Prague-New York Effecs je praktickým pokusem rozvinout předivo společných kontaktů a vztahů mezi kulturními centry Evropy a Ameriky na bázi konkrétní osobní komunikace. Umělci jsou v tomto smyslu nositeli dobré praxe otevřenosti, kreativity a spolupráce. Kéž se tento model rozvine a upevní v dalších, širších, oblastech vzájemných vztahů mezi USA a Českou republikou.