Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Program

26.3.2020 - 30.4.2020

Umělci, kteří to nevzdávají, ve městě, které nikdy nespí

Inspirativní rozhovory s českými umělci žijícími v New Yorku v nesnadné době.

 


Petr Sís, Petra Valentová, Tom Kotík, Hana Shannon
v
rozhovoru s Markem Milde 




 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V době nejistot, kdy současné události spojené s vypuknutím koronaviru pozastavily náš běžný život, nachází mnoho lidí útočiště v umění. Umění může poskytnout útěchu, nadhled i naději. Dobrá kniha, obraz nebo film přepóluje naši mysl, povznese a připomene nám sílu lidské tvořivosti, která bez ohledu na okolnosti může překonat téměř jakékoli překážky. V současné době jsou dveře muzeí, galerií a divadel zavřené, stejně tak je zavřené České centrum v New Yorku, ale co dělají samotní umělci a tvůrci, kteří vytvářejí kulturu – také se zastaví? A hlavně, co dělají umělci z města, které nikdy nespí?

Čeští umělci žijící v New Yorku jsou nedílnou součástí newyorského uměleckého světa a tvoří nedílnou součást bohaté kulturní krajiny města New York.

V době, kdy se život v New Yorku stává stále těžším a neobvyklejším, oslovili jsme tyto místní české umělce, z nichž mnozí v minulosti vystupovali a vystavovali v Českém centru NY, abychom se zeptali, jak se jim daří a jak se současná krize dotkla jich a jejich komunity.

Pozitivní odezva nás potěšila stejně jako poselství naděje, které budeme prezentovat sérií rozhovorů. V těchto rozhovorech, zaměřené na tvůrčí proces, chceme nahlédnout do umělecké tvorby těchto výjimečných umělců. Chceme se dozvědět o jejich nejnovějších projektech a pohovořit o kreativitě a možné roli umění při řešení aktuální situace.

 


 

„Umění je útěcha a inspirace…
Naši předci kreslili v jeskyni v době nejistot…
My také…“  



Petr Sís s Markem Milde  



MM: Jak dlouho žijete v New Yorku? Jakým způsobem ovlivnil New York Vaši tvorbu, čím Vás inspiruje?
PS: V New Yorku jsem od roku ‘84 a město pro mě znamenalo velkou inspiraci a energii.

MM: Na čem momentálně pracujete? Jaké máte plány do budoucna?
PS: Právě dokončuji knihu věnovanou památce Sir Nicholase Wintona, který zachránil život 699 dětem z Československa těsně před vypuknutím druhé světové války. Kniha má vyjít na podzim - dělám poslední tečky na posledním obrázku už asi dva týdny.

MM: V roce 2014 jsme měli v galerii Českého centra Vaši velmi úspěšnou výstavu Cartography of the Mind. Byla to úžasná spolupráce a pro mě příležitost vnímat Vaše kresby zblízka. Mají tu magickou vlastnost vtáhnout člověka hluboko do příběhu. Mohl byste nám přiblížit, jak volíte postavy a témata? Vidíte nejprve příběh nebo obrazy?
PS: Cartography of the Mind byla krásná výstava díky Charlottě Kotík a také Vám s Vaší ženou Kristýnou. Já jsem fascinován vstupováním do příběhu… zapomenutí se – od doby, kdy jsem jako dítě mohl uniknout šedé realitě. Tehdy jsem dokázal žít s kapitánem Nemo v jeho ponorce a letět balónem nad Afrikou. Když jsem ty příběhy kreslil, tak jsem si nevšiml, že uběhla celá noc a svítá. To se mi stávalo skutečně jen v mladém věku… Čím jsem byl starší, tím to bylo těžší, teď je to téměř nemožné… Vybíral jsem si postavy a příběhy, které mě inspirovaly. Nicholas Winton byl mladý Angličan na dovolené, který si nemusel v dalekém Československu dělat starost o děti. Lidé nevěřili, že přichází velká pohroma. Jemu se podařilo jich téměř 700 zachránit.

MM: Současná situace okolo koronaviru ovlivnila celý kulturní sektor. Dotklo se Vás to osobně nebo profesně?
PS: Samozřejmě dotýká… Odpovídám na otázky, kdy se vlna tsunami teprve zvedá… Vše se teprve dozvíme…

MM: Mnoho lidí nachází v umění útěchu a nadhled. Co Vám jako tvůrci pomáhá najít rovnováhu a oporu v době nejistot? Chtěl byste lidem něco povzbudivého vzkázat?
PS: Umění je útěcha a inspirace…
Naši předci kreslili v jeskyni v době nejistot…
My také… 

Petr Sís je umělec, autor a filmař narozený v Brně v České republice, který nyní žije a pracuje v oblasti metropolitního New Yorku. Za svoji tvorbu, která zahrnuje krátké animované filmy, plakáty, nástěnné malby, tapisérie a umění ve veřejném prostoru, získal řadu prestižních ocenění.
Je renomovaným autorem, napsal a ilustroval množství knih pro děti a dospělé, včetně tří Caldecott Honor titulů – Starry Messenger: Galileo Galilei, Tibet: Tajemství červené krabičky a Zeď: Jak jsem vyrůstal za železnou oponou. Je laureátem MacArthur Fellowship 2003 a nositelem Ceny Hanse Christiana Andersena pro ilustraci za rok 2012. Jeho umění bylo vystaveno po celém světě, a jeho velká retrospektiva byla nedávno k vidění v Praze v Doxu (Centrum pro současné umění).




 


 

„Věřím, že kolem nás je mnoho dobrého,
zajímavého a inspirativního.“
 

            


Petra Valentová
s Markem Milde




MM: Jak dlouho žijete v New Yorku? Jakým způsobem ovlivnil New York Vaši tvorbu, čím Vás inspiruje?
PV: Do New Yorku jsem poprvé přiletěla v prosinci roku 1997. V roce 1999/2000 jsem byla jeden semestr na výměnném programu na Cooper Union. V letech 2003-2005 jsem díky Fulbrightovu stipendiu studovala na Hunter College, CUNY a získala titul MFA. Od té doby tu více méně s přestávkami žiju, mám zde silnou skupinu přátel z různých prostředí, což hodně ovlivňuje můj každodenní život. Jsem součástí města, jeho dynamiky a diversity, což se přímo odráží v mé tvorbě. Můj manžel je z indického Rádžasthánu a tak má práce reflektuje všechna tři prostředí, české, indické, americké, což je myslím pro město New York celkem typické…

MM: Na čem momentálně pracujete? Jaké máte plány do budoucna?
PV: Posledních několik let se hlavně věnuji problematice kulturní apropriace, kolaborativnímu designu, technice ručního tisku v Indii, etické práce s řemeslníky v prostředí dřevotiskové vesnice Bagru v indickém Rádžasthánu (Rajasthan), technice modrotisku v Čechách (specificky na Moravě) a udržitelnosti. Kromě toho pracuji na sérii dřevotiskových protisků, abstraktních kyanotypů vycházejících z flóry kolem mě a šitých obrazů. Zjednodušeně, všechny tyto projekty vycházejí z toho, co se kolem mě děje a v jakém prostředí se nacházím. Hodně mě ovlivňuje i venkovské prostředí Hudson Valley (Shawangung) v [severní části státu] New York, kde máme dům. Mé projekty jsou postaveny na dlouhodobé osobní spolupráci s řemeslníky a mým cílem je tyto vztahy dále kultivovat a rozvíjet.

MM: Vaše tvorba má mnoho vrstev – snoubí se v ní konceptuální umění, design, a tradiční řemeslná práce, kterými dohromady poukazujete na palčivá témata současnosti, jako je udržitelnost produktu v konzumerismu. Jeden z velmi zajímavých a fascinujících projektů, je Vaše práce se vzory a studiem prastaré indigo techniky v Indii ve srovnání s tradicí modrotisku v Čechách. Sama také vytváříte vlastní originální vzory, které často reflektují environmentální a sociální kontext. Můžete nám přiblížit Váš tvůrčí proces, a kam svou tvorbu směřujete?
PV: Jednou z hlavních linií mých projektů je poukázání na to, že řemesla jsou ekosystémy: v případě tradičního indického dřevotisku se na něm podílí mnoho komunit (farmáři, výrobci tiskařských forem, tiskaři, barvíři a prádelní komunita), které jsou provázány a pro zachování a pokračování řemeslné dovednosti jsou všechny zásadní. Je pro mne důležité, abych zahrnula všechny tyto komunity a rozpoznala jejich přínos.
Poukazuji také na to, že je potřeba k řemeslným komunitám přistupovat empaticky s vědomím historických souvislostí a mechanismů moci, které v dnešním světě stále existují. Proto pracuji hlavně na principu spolupráce, funguji více jako kurátor, médium, spolupracuji se skupinou žen tiskařek, které vedu k vlastní tvorbě, což jim umožňuje se více emancipovat. Při práci s ručními tiskaři v Indii a modrotiskovými dílnami na Moravě vytvářím pak jakýsi abstraktní most, v obou zemích mistry a řemeslníky nesmírně zajímá a fascinuje technika z druhé strany světa, podobnosti i rozdíly. Co se týče mých vlastních vzorů, hodně pracuji s tématem antropocénu, globálního oteplování, úbytku vody a lokální flóry. Praskliny, ať už se jedná o vyschlou půdu, popraskaný asfalt nebo praskliny na skle či keramice, jsou pro mne záznamem času, svědkem lidské činnosti a chování.

MM: Současná situace okolo koronaviru ovlivnila celý kulturní sektor. Dotklo se Vás to osobně nebo profesně?
PV: Mám dva kluky ve věku 8 a 10 let, školy jsou zavřené a tak jsme v tuto chvíli z NYC dočasně přestěhovaní v Ulster County (Shawangung) v upstate NY. Všechno se zpomalilo, každodenní život i práce. Dny jsou jaksi jednodušší a řekla bych i klidnější. Pracovně jsem měla naplánováno několik zahraničních výstav, které se buď přesouvají, nebo úplně ruší. V Indii, podobně jako v jiných zemích, se každodenní život zpomalil, přestalo se tisknout, řemeslníci jsou doma. Není to ale zas takový zásah do mé práce, technika ručního dřevotisku, se kterým převážně pracuji, je pomalá, limitovaná, není potřeba vytvářet masivní množství metráže, kterou nikdo nepotřebuje. Osobně si užívám času s rodinou v přírodě, obklopená malými farmami. Sleduji blízce situaci v Indii, mám starost o rodiny tiskařek, se kterými jsem se hodně sblížila, ale všichni se chovají zodpovědně a tak snad budou v pořádku. Věřím, že až se situace zklidní, spolupráce s dílnami jak v Indii, tak v Čechách bude bez větších problémů pokračovat dál.

MM: Mnoho lidí nachází v umění útěchu a nadhled. Co Vám jako tvůrkyni pomáhá najít rovnováhu a oporu v době nejistot? Chtěla byste lidem něco povzbudivého vzkázat?
PV: Určitě je to úzká spolupráce s lidmi, se kterými posledních několik let pracuji. Vědomí určité zodpovědnosti vůči ženám/tiskařkám, se kterými pracuji, i osobní vztahy s formíři a tiskaři v Čechách a na Moravě. Mé projekty jsou postaveny na dlouhodobých vztazích, což mi dodává oporu a optimismus. Hodně se mi líbí, jak mnoho lidí reaguje na současnou situaci: zodpovědným přístupem, solidaritou mezi lidmi, šitím masek, pomocí, sdílením a laskavostí. Věřím, že kolem nás je mnoho dobrého, zajímavého a inspirativního.


Petra (Gupta) Valentová, PhD je česká konceptuální a multimediální umělkyně zaměřující se na otázky identity, paměti, textilu a řemesel ručního blokového tisku a barvení. Zabývá se problematikou kulturních a intelektuálních práv domorodých řemeslných komunit. Petra spolupracuje s umělci a designéry v USA, Indii a České republice.
Pracuje s výrobci bloků a modrotisku (indigo) v Čechách a s komunitami v Bagru, v indickém Rádžasthánu. Vystavuje jak na domácí, tak i mezinárodní scéně, mimo jiné i v Českém centru v New Yorku. V roce 2007 vydala knihu Hledání Sámi / Cookbook a její tvorba je zastoupena ve veřejných a soukromých sbírkách po celém světě.




 

„Zůstaňte otevřeni možnostem ve svém tvůrčím životě a budete šťastní.“  



Tom Kotik s Markem Milde




MM: Jak dlouho žijete v New Yorku? Jakým způsobem ovlivnil New York Vaši tvorbu, čím Vás inspiruje?
TK: V New Yorku žiju od doby, kdy jsem byl na střední škole, tedy od roku 1983. Moje umělecká tvorba byla vždy architektonická, a to přičítám právě svému životu v New Yorku. Architektura je mojí krajinou a z této krajiny čerpám ve své práci.

MM: Na čem v současné době pracujete? Jaké projekty připravujete?
TK: Pracoval jsem na řadě nástěnných věcí, které představují vizuální kontext pro koncept sluchu. Zajímalo mě, jakou materialita hraje roli v tom, jak vidíme objekty, a následně, jak posloucháme zvuk. Vytvořil jsem například dva identické obrazy: jeden připevněný na panelu a druhý namalovaný přímo na zdi. Ačkoli jsou vizuálně stejné, vnímáme je odlišně. Podobně jako je hudba zprostředkovaná reproduktory jiná, než když ji slyšíte naživo.

MM: Jste hudebník, baskytarista, a také vizuální umělec. Na našem Czech Street Festival vystoupila Vaše kapela Sportsman Paradise, která hraje dynamický, ale také velmi hlasitý rock. Vaše hudba nejenže vyburcovala publikum k tanci, ale zněla ulicemi New Yorku přes mnoho bloků. Na druhou stranu, ve Vašem umění pracujete s tématy, jako je ticho a interval: vytváříte obrazy a objekty, které se vztahují k hudbě, ale zároveň odhalují to, co je mezi tóny, a přimějí diváka k zastavení, k pauze. Můžete nám říct více o Vašem tvůrčím procesu, a jak jste přišel na to zhmotnit něco tak neuchopitelného, jako je ticho v prostoru?
TK: To je skvělá otázka. Nejprve bych řekl, že pro mě je ticho teoretický stav. I když se uzamknete do zvukotěsné komory, naše tělo produkuje zvuky prostřednictvím svých přirozených funkcí. Vytvářím díla, v nichž se zvuk tváří jako ticho, protože jsem fascinován myšlenkou vizuálního přenosu zvuku. Jako vizuální umělec cítím potřebu vytvářet objekty. Jak víme, zvuk se vymyká svou nehmotnou podstatou materialitě, věcnosti, jeho přirozeností jsou neviditelné vlny, které zachycujeme ušima. Moje objekty jsou hravou metodou, jak otočit tento aspekt zvuku vzhůru nohama.

MM: Současná situace okolo koronaviru ovlivnila celý umělecký svět. Dotklo se Vás to osobně nebo profesně?
TK: Právě dnes ráno mi volal můj galerista, který mě informoval, že galerie se zavírá a že si musím tento týden vyzvednout svá díla. Kromě toho byly zrušeny i všechny mé ostatní práce pro galerie, které dělám na volné noze. Takže mě bohužel současné dění zasáhlo.

MM: Mnoho lidí nachází v umění útěchu a širší perspektivy. Co Vám jako tvůrci pomáhá najít rovnováhu a oporu v době nejistoty? Mohl byste se podělit o nějaké povzbuzující myšlenky?
TK: Jak říkával John Cage, měj „slunnou dispozici“. Naštěstí mám spoustu zájmů, jedním z nich je hrát v kapelách a dělat muziku. Mám to štěstí, že mohu hrát s velmi talentovanými lidmi, takže se těším na to, že až se znovu sejdeme, budeme se moct ponořit do komponování nových hudebních děl. Zůstaňte otevřeni možnostem ve svém tvůrčím životě a budete šťastní.


Tom Kotik je umělec, kurátor a hudebník žijící v newyorském Brooklynu, původně narozený v Praze. Tom Kotik získal titul Master of Fine Arts na Hunter College v roce 2004 a bakalářský titul na New York University v roce 1993. Byl rezidentním umělcem na Art OMI (2001), Yaddo (2006), LMCC Workspace Program (2005), a programu AIM Bronx Museum (2005). Navštěvoval také Uměleckoprůmyslovou školu v Praze a Glasgow School of Art ve Skotsku.  Jeho tvorba byla široce vystavována v New Yorku i v zahraničí, včetně výstav ve Smack Mellon, Socrates Sculpture Park a Sculpture Center v New Yorku, a také v Národní galerii v Praze.

 


 

„Snažím se žít v okamžiku… soustředění, klid a mír, to vše nacházím u sebe v ateliéru.“  

 


Hana Shannon s Markem Milde




MM: Jak dlouho žijete v New Yorku? Jakým způsobem ovlivnil New York Vaši tvorbu, čím Vás inspiruje?
HS: Poprvé jsem do New Yorku přijela před asi 20 lety, přesně si pamatuji ten okamžik, kdy jsem vystoupila z letadla na letišti JFK. Bylo hrozné horko, vše bylo vlhké, přeplněné a špinavé, ale energie byla tak výborná a intenzivní, že jsem se do toho zamilovala. Tato energie mi pak vždy poskytovala velkou inspiraci a elán.

MM: Na čem momentálně pracujete? Jaké máte plány do budoucna?
HS: Pracuju na dvou projektech, na barevných olejomalbách a na sérii černobílých siluet. Právě teď experimentuji s větším formátem. Pracuji na obří siluetě Václava Havla. Olej na plátně. První siluety byly pouze 13 x 13 cm a toto je 130 x 130 cm, což je obrovský rozdíl. Je to stále ve vývinu a já se těším na to, že mě to posune dál.

MM: Vaší tvorbě vévodí portréty, většinou vyobrazení Vašich blízkých, ve kterých barva vede k emocionálnímu prožitku. V nedávné době jste barvu opustila a v sériích Nasty Women a České siluety malujete na dřevo černou barvou siluety známých osobností a politických figur. Můžete nám přiblížit tento posun a Váš zájem o toto nové téma?
HS: Nikdy jsem barvu úplně neopustila, spíš jsem si udělala přestávku, když jsem neměla ateliér a byla jsem pohlcena rodinou. Mám tři malé děti narozené blízko od sebe a bylo to velmi intenzivní období, zejména když byly úplně malé. Proto jsem začala černobílé siluety – abych mohla pracovat z domova na něčem menším a netoxickém. Brzy mě to začalo velmi zajímat, byla to nová výzva v oblasti portrétu. Znovu jsem se nejprve zaměřila na přátele a rodinu a pak jsem začala malovat slavné osobnosti, které mě zajímaly. Moje děti jsou teď větší a já jsem moc ráda, že jsem se mohla vrátit zpátky do ateliéru. Před rokem jsem našla skvělý prostor a vrátila se zpět k malování s barvami. Zároveň stále pracuju na siluetách, je dobré to střídat a zachovat si čerstvou perspektivu.

MM: Současná situace okolo koronaviru ovlivnila celý kulturní sektor. Dotklo se Vás to osobně nebo profesně?
HS: Týká se to všech, uniknout se nedá. V současné době opravdu není snadné soustředit se na umění, atmosféra je tíživá. Několikrát se mi podařilo se dostat do svého ateliéru, ale nejsem moc produktivní. Nevím, jak dlouho bude moje studiová budova otevřená. Mám radost, že jsem alespoň dokončila siluetu Milana Kundery pro seriál Slavní Češi.
Koronavirus mě postihl hned od začátku, protože mám přátele a členy rodiny, kteří virem onemocněli. V současné době jsem doma se svou rodinou, která praktikuje sociální distancování, stejně jako ostatní Newyorčané. Nevím, co se bude dít dál, snažím se žít v okamžiku.

MM: Mnoho lidí nachází v umění útěchu a nadhled. Co Vám jako tvůrkyni pomáhá najít rovnováhu a oporu v době nejistot? Chtěla byste lidem něco povzbudivého vzkázat?
HS: Osobně nacházím útěchu v tvoření. Proces malování, soustředění, klid a mír, to vše nacházím u sebe v ateliéru. Velmi mě to těší a naplňuje, hodně si vážím času, který tam strávím. Tvoření mě uzemňuje a sytí, cítím, že díky tomu mohu být lepším člověkem, užitečnější pro ostatní lidi. Také praktikuji metodu Wim Hof, která je kombinací speciální dechové techniky a otužování a považuji je za velmi užitečnou. Nazývám to „fyzičtější“ formou meditace. Připadá mi to snazší než klasická meditace, kde mám potíže zůstat v klidu v mysli i těle.

Hana Shannon, narozená v České republice, vystudovala malbu na Akademii výtvarných umění v Praze. Po ukončení magisterského studia v oboru výtvarné umění se přestěhovala do USA, aby pokračovala ve své umělecké kariéře. Jejím hlavním zaměřením je malba, vytváří mimořádné portréty, jako je například série „České siluety“. Její tvorba byla představena na domácí i mezinárodní scéně – v České národní galerii a Českém centru v New Yorku v rámci výstav Melting the Pot v roce 2009 a The New Bohemia - Reflect What You Are v roce 2019.








 

 




Marek Milde je umělec a kurátor, narozený v Praze, žijící v New Yorském Brooklynu.
Tvoří v tandemu společně se svojí ženou Kristýnou Milde projekty zabývající se kulturou a otázkami životního prostředí, jejich interdisciplinární umělecká tvorba zahrnuje instalace a umění ve veřejném prostoru. Jejich práce byla prezentována mezinárodně, například v MoMA, Queens Muzeum a DOX v Praze. Jako výstavní a produkční manažer organizuje programy a výstavy v Českém centru New York a také pracuje pro oddělení výstav a sbírek Whitney Musea amerického umění.
V roce 2007 získal titul MFA na Queens College v New Yorku, studoval sochu v ateliéru Dodekaeder v Německu, Goetheanum ve Švýcarsku a na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze.

 



 

 

 

Místo konání:

Datum:

Od: 26.3.2020
Do: 30.4.2020

Organizátor:

České centrum


Připomenutí akce
Tuto akci nelze připomenout, protože akce již začala