Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Program

16.2.2005 0:00 - 25.5.2005 0:00

Forging a New Life - Výstava fotografií - Karel Cudlín

Vernisáž: 16. února, 16-18 hodin, Clark University, Worcester, MA.

16. února - 25. května 2005

9:00 - 16:00
Pondělí-Pátek

 

Clark University: Cohen-Lasry House
950 Main Street
Worcester, MA 01610

Více informací: Phone: 508-793-8897, : E-mail: chgs@clarku.edu

 

There is one thing the photograph must contain, the humanity of the moment. This kind of photography is realism. But realism is not enough – there has to be vision and the two together can make a good photograph. It is difficult to describe this thin line where matter ends and mind begins.

 

— Robert Frank

 

 

Karel Cudlín (*1960) je bezesporu jednou z nejvýraznějších tváří současné české fotografie. Historiky a teoretiky bývá obvykle označován jako dokumentarista, jeden z pokračovatelů tradice „humanistické fotografie“ – autorů, jejichž snímky prozrazují jistý řád a hierarchii hodnot, v nichž se odráží smysl lidského života. Podrobíme-li Cudlínovy fotografie analýze, zjistíme, že jeho fotografie do značné míry skutečně odpovídají výše uvedené definici. Zásadně pracuje s nalezenými, nearanžovanými situacemi – v záběrech, které pořizuje na kinofilm (35 mm) se objevuje člověk ve svém přirozeném prostředí, nepózující, často nevěnující pozornost tomu, že je fotografován / fotografována. Cudlín své „přímé“ obrazy nemanipuluje sofistikovanými technickými prostředky, nehraje složitou hru s výměnami objektivů (v této souvislosti je zajímavé připomenout, že mechanismus označovaný jako „objektiv“ se vlastní funkcí staví přímo proti etymologii svého názvu, neboť mnohem spíše než prostředkem pro věrné zpodobení vnějšího světa je nástrojem jeho deformace). S trochou nadsázky můžeme říci, že jediným filtrem, kterým u Cudlína vznikající obraz prochází, je fotografovo vědomí vypomáhající si skromně vybaveným aparátem (většina fotografií vzniká v terénu, na cestách, kde ani není možné operovat drahou a sofistikovanou technikou). Ve většině případů je evidentní, že to je proces zcela spontánní, přímý a nekalkulovaný, aniž by ovšem jeho výsledkem byl plochý, reprodukční realismus. Za použití minimálních prostředků se Cudlínovi daří dávat světu podobu neobvykle komponovaných obrazů, v nichž přináší dostatek nového a jiného, aby mohly divácky zaujmout. Toto „nové“ a „jiné“ je fotografův vlastní autorský vklad, který jakoby prorážel na povrch ze sevření estetických kódů „dokumentárního stylu“, v rámci něhož Karel Cudlín tvoří, stejně jako jeho  slavní „předchůdci“ (Henri Cartier Bresson, Robert Frank, řada fotografů, kteří dokumentovali pouliční život New Yorku, z nichž lze namátkou zmínit jména jako Sol Libsohn, Helen Levitt, Lewis Hine, Morris Engel, Walter Rosenblum, Alexander Alland, Aaron Siskind, Rebecca Lepkoff, Walker Evans, Sid Grossmann, Arnold Eagle, Lisette Model, Leonard Freed, William Klein, Leon Levinstein, aj.) i současníci (Sebastião Salgado, Mel Rosenthal a z českých fotografů například Jindřich Streit).

 

Řekli jsme, že Cudlínův obraz je – podobně jako u právě jmenovaných autorů, v jejichž tvorbě dominuje člověk a jeho společenství – kódován do jistého obecně platného vizuálního jazyka „dokumentárního stylu“. Co ale utváří tento styl a k jakému účelu je využíván? Podle učebnicové definice sleduje dva základní cíle: zobrazení ověřitelného sociálního faktu a probuzení divákovy empatie vzhledem ke zobrazovanému, přičemž toto zobrazované bývá divákovi většinou předkládáno v sériích (dokumentační akce, seriálové reportáže). Není sporu o tom, že uvedená charakteristika v podstatě vystihuje Cudlínův způsob práce, na druhé straně se ovšem často při pohledu na jeho fotografie nelze ubránit pocitu, že se díváme na svébytné obrazy schopné vypovídat ze sebe samých a dalece přesáhnout platnost okamžiku, k němuž se vztahují. Přinejmenším z tohoto důvodu je o Karlu Cudlínovi těžké mluvit jako o „fotožurnalistovi“. Jeho fotografie sdílejí sice s fotografickým žurnalismem estetiku, avšak nikoli účel, vznikají za podobných okolností, avšak v žádném případě ne ze stejných pohnutek. Karel Cudlín nevystupuje jako lovec unikátních snímků ani nepopisuje fakta s cílem vzbudit v divácích patřičný stupeň emocí. Řada jeho fotografií je výsledkem vytrvalé práce na zvoleném tématu, které ovšem nekomentuje jako outsider, ale snaží se jej uchopit pohledem zevnitř. To zahrnuje mimo jiné i velkou socializační práci, která je v Cudlínově případě předpokladem vlastního fotografování. Karel Cudlín se se svými „objekty“ sžívá, komunikuje s nimi (odtud patrně velká vazba jeho fotografií na jazyk a klasické narativní postupy transponované do vizuální podoby). Tímto způsobem vznikají fotografické eseje, o nichž lze s odstupem času říci, že „dokumentují“ určitou etapu života vybraného jednotlivce (ale mnohem častěji širšího lidského společenství), a to dokonce i tehdy, když se na fotografiích žádní lidští aktéři nevyskytují (člověk může být přítomen ve své nepřítomnosti – může o něm vypovídat krajina, kterou formuje a která recipročně utváří jeho vědomí kořenů a pocit sounáležitosti, mohou o něm vypovídat zvířata, s nimiž žije a která mu skýtají obživu). Ač součásti větších celků, mnohé z jednotlivých záběrů obstojí jako autonomní díla; ukazuje se, že i s odstupem desetiletí je řada z nich schopna vypovídat o době a místě svého vzniku jako příklad pars pro toto, jako jakési přesně formulující, avšak nikoli přísně naturalistické portréty lidí a jimi obývaných krajin.

 

Právě řečené platí především o fotografiích vznikajících v prostředí různých etnických, náboženských a sociálních skupin. Patří sem záběry ze života žižkovských Rómů, fotografie příslušníků bývalé sovětské armády opouštějící na počátku 90. let bývalé Československo, fotografie ukrajinských dělníků v Praze i snímky z etnicky a nábožensky různorodých oblastí východní Evropy (Slovensko, Polsko, Ukrajina, Maďarsko, Rumunsko), Blízkého východu (Izrael), střední Asie (Ázerbajdžán) a Dálného východu (Mongolsko). V nedávné době k nim přibyly také prozatím ještě stále rozpracované cykly mapující dva zdánlivě velmi odtažité světy – svět slévárny (série ze života slévárenských dělníků v Blansku) a svět divadla (série z prostředí Národního divadla v Praze). Další neuzavřenou kapitolou, na níž se zaměřuje výstava Forging New Life, jsou fotografie ze života židovských komunit v České republice a na Ukrajině.

 

* * *

 

Pražskou židovskou obec Karel Cudlín poprvé navštívil během svého studia na pražské FAMU (Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze). To ovšem bylo ještě v první polovině 80. let, tedy v době, kdy stále platilo oficiální přerušení diplomatických styků s Izraelem, k němuž došlo v reakci na tzv. Šestidenní válku v roce 1967.  Po celé toto období, které trvalo až do tzv. sametové revoluce v roce 1989, byly všechny (byť třeba jen domnělé) kontakty s Izraelem, za něž byl považován i kontakt s  Židovskou náboženskou obcí, ostře sledovány, což mimochodem nepřálo jakékoli – a tím méně systematické a soustředěné – fotografické práci. Cudlín se tehdy musel rozhodnout, zda volit existenci pod drobnohledem Státní bezpečnosti (což by mu jako studentovi přinášelo mimo jiné riziko, že nebude moci dokončit svá studia) nebo zda si udržet „nízký profil“, dostudovat a věnovat se naplno fotografické práci v jiných, neméně zajímavých oblastech, které ovšem na první pohled nepřitahovaly tolik nevítané pozornosti. Zvolil si nakonec druhou možnost: fotografoval život tehdejší české společnosti v jeho nejrůznějších podobách – od života lidí na pražských perifériích až po zvůli moci, režimem ostentativně projevované při oslavách oficiálních výročí, a konečně také revoluční události roku 1989. Cudlínovy první „židovské fotografie“ tedy začaly vznikat až s mírným zpožděním, se změnou situace po roce 1989.

 

V roce 1992 se po několikaletém exilu a intenzivním studiu v Německu a Izraeli vrací do Prahy disident a signatář Charty 77 Karol Efraim Sidon, který je jmenován hlavním pražským a  vrchním zemským rabínem. Po desetiletích se život Židovské obce v Praze opět pomalu dostává do normálních kolejí, i když je zřejmé, že obnovení přetržené kontinuity židovského života potrvá desetiletí a že se tento život již nikdy nevrátí na předválečnou úroveň. V té době má již Karel Cudlín za sebou práci pro deník Prostor (1991) a pracuje na částečný úvazek jako fotoreportér pro Lidové noviny, jeden z nejvlivnějších deníků tehdy ještě nerozděleného Československa (1992-1994). Jednou z jeho mnoha dalších aktivit se vedle fotoreportérského povolání, s nímž se definitivně loučí až v roce 1995, když opouští Českou tiskovou agenturu (ČTA), stává systematická fotografická práce na pražské Židovské obci. Vztahy k obci se záhy stávají ještě intenzivnějšími poté, co se Karel Cudlín seznamuje se svojí pozdější ženou Markétou, která pro obec pracuje jako sociální pracovnice.

 

V uvolněné atmosféře těsně porevolučních let 1990-1991 dochází ještě k jedné zásadní události, která má zásadní vliv na další směřování Karla Cudlína. Tou událostí je stahování vojsk bývalého Sovětského svazu z území tehdejšího Československa. Karel Cudlín tento „odsun“ okupantské armády dokumentuje a skrze fotografie z prostředí vojenských posádek sovětské armády, které na československém území pobývaly od invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, odkrývá jakýsi paralelní svět, do té doby skrytý před očima běžných občanů země, na jejímž teritoriu musel být trpěn. Touto dekonstrukcí mýtu o mocných utlačovatelích se dostává k příběhu obyčejných lidí s obyčejnými životy, jejichž další vývoj ho přirozeně zajímá. Se záměrem pokračovat v započaté práci a zdokumentovat přijetí vojenských navrátilců v Rusku se v roce 1991 vydává poprvé na východ od slovenské hranice. Tehdy pro sebe začíná objevovat Ukrajinu, která ho přitahuje svojí krajinou, ale především lidmi a právě se probouzejícím životem náboženských a etnických komunit.

 

Přes přátele, které si na Ukrajině záhy získává, se Karel Cudlín v roce 1993 seznamuje s mukačevským rabínem Chaimem Šlomo Hofmanem, který se na Ukrajinu přistěhoval z Izraele s cílem podpořit obnovu a rozvoj židovských obcí v zakarpatské oblasti, na jejímž území se až do druhé světové války nacházelo mnoho významných center židovského duchovního a kulturního života. Obraz židovského života na Ukrajině počátku 90. let byl ovšem velmi tristní. Většina židovského obyvatelstva byla vyvražděna v období holocaustu a ti nemnozí, kteří válku přežili a vrátili se do svých někdejších domovů (mnoho přeživších po válce zamířilo do Čech – zejména do Prahy), byli postupně decimováni tuhým stalinským režimem tehdejšího Sovětského svazu, jemuž Zakarpatí v roce 1945 připadlo. Od poloviny 80. let se řada Židů, kteří ještě v této oblasti zůstali, vystěhovala do Izraele (a přes Izrael do dalších zemí – Kanady, Austrálie a Spojených států). Obnova židovského života v oblastech s chybějící základní infrastrukturou byla velmi obtížná – bylo třeba začít prakticky od začátku: synagogy a hřbitovy – pokud ještě vůbec existovaly – byly většinou naprosto zdevastované, nemluvě o rituální lázni, škole, košer pekárně… Věkový průměr členů židovských obcí je navíc dodnes velmi vysoký, takže budoucnost židovského života v někdejším centru chasidské vzdělanosti zůstává i po letech pilné práce nejasná.

 

Přes ne příliš optimistické vyhlídky židovského života na Ukrajině (z hlediska demografického vývoje se tamní situace sice velmi podobala situaci v Praze, avšak zásadně se lišila, pokud šlo o materiální základnu) začal Karel Cudlín vedle prostředí ostatních etnických, náboženských a sociálních skupin Ukrajiny dokumentovat také obrodu tamní židovské přítomnosti. Začal tak vznikat velký cyklus, v němž se odráží mnoho faset roztříštěné mozaiky: obnova bohoslužeb, oslavy židovských svátků, opuštěné a rozpadající se židovské památky, které se jen velmi pomalu a s velkým úsilím daří rekonstruovat (v tomto ohledu posloužily Cudlínovy záběry mimoděk také jako výmluvné svědectví a obrazová dokumentace k žádostem o finanční podporu na obnovu zničených památek), vzdělávání (zejména výuka základů judaismu a jazyka jidiš, jenž byl do války hlavním jazykem podkarpatských Židů) a konečně také soukromý život některých rodin, s nimiž se Karel Cudlín během svých opakovaných návštěv Ukrajiny spřátelil. V roce 2002 vznikla navíc na zakázku americké podpůrné organizace The American Joint Distribution Committee řada portrétů přeživších šoa.     

 

Výstava Forging New Life představuje práci Karla Cudlína za uplynulých deset let. Je ovšem důležité říci, že se jedná pouze o úzký segment Cudlínovy tématicky velmi bohaté fotografické tvorby. Tak jako nelze Karla Cudlína redukovat na „fotoreportéra“, „dvorního fotografa bývalého prezidenta Václava Havla“ nebo „fotografa minorit“ s odstupem antropologa chladně zkoumajícího jinakost svých objektů, nelze ani estetiku jeho fotografií zjednodušit na nostalgii vzbuzující, z vnitřních představ vykonstruovaný černobílý svět, jehož kontury se jen občas nejasně zaostřují na rozhraní reality a snu. Cudlínovy fotografie mají jasnou a pevnou obsahovou konstrukci, často vystavěnou jako příběh na několika zhuštěných rovinách. Mnohé z nich mají anekdotický ráz, podobu jakéhosi obrazového aforismu, jsou komunikativní a někdy až hravé. K jejich vzniku nevede vypočítavá neúčast komentátora popisujícího vnějškový svět, ale naopak lehká, životná ironie zkušeného vypravěče s brilantním smyslem pro zkratku a talentem vyhýbat se nebezpečným klišé. K situacím, které Karel Cudlín zaznamenává, přistupuje nepředpojatě, bere je tak, jak vznikají – jak se nabízejí. Přesto z jeho „záznamů“ vzniká celistvá, nová realita. Cudlín nedává svým fotografiím názvy, je ale schopen k nim vyprávět mnoho příběhů. Ty nejdůležitější ovšem říká svými obrazy – a tak to má, konec konců, u fotografa být.

 

Michaela Hájková  

 

 

* * *

 

Karel Cudlín (*1960) patří mezi nejvýznamnější představitele současné české fotografie. Po absolutoriu na katedře umělecké fotografie pražské FAMU (1987) pracoval jako fotoreportér pro řadu novin a časopisů (Mladý svět, Lidové noviny, Prostor) a krátce také pro Českou tiskovou agenturu (ČTA). V minulosti spolupracoval s prestižním kulturním sborníkem Revolver revue a s týdeníkem Respekt. České publikum jej zná především jako jednoho z osobních fotografů prezidenta Václava Havla a autora stylově vyhraněných snímků ze života etnických a sociálních skupin – českých a slovenských Romů, ukrajinských dělníků, příslušníků sovětské armády odcházejících z někdejšího Československa.  Je autorem řady snímků zobrazujících život židovských komunit v Čechách, na Ukrajině, v Polsku, Rumunsku a Izraeli. Jeho izraelské fotografie vyšly v knize Izrael 50 (spolu s fotografiemi generačně staršího kolegy Jindřicha Marca, Argo: Praha 1998). Průřez tvorbou Karla Cudlína je obsažen ve dvou drobných monografiích, které vydalo pražské nakladatelství Torst (1994, 2001). Americkému publiku se Karel Cudlín poprvé představil v roce 2003 monografickou výstavou prezentující průřez jeho dosavadní tvorbou, uspořádanou v Leica Gallery na newyorském Manhattanu. 

 

Výběr z bibliografie:

 

Knihy:

 

Encyklopedie českých a slovenských fotografů. Asco: Praha, 1993.

Cudlín, Karel. Fotografie. Torst: Praha, 1994.

Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Academia: Praha, 1995.

Photographie des 20. Jahrhunderts. Museum Ludwig: Köln am Rhein, 1996.

Cudlín, Karel; Marco, Jindřich. Izrael 50. Argo: Praha, 1998.

Birgus, Vladimír; Vojtěchovský, Miroslav. Česká fotografie 90. let. Kant: Praha, 1998.

Birgus, Vladimír; Scheufler, Pavel. Fotografie v českých zemích 1839-1999. Grada: Praha, 1999.

Silverio, Robert, ed. Karel Cudlín. Torst: Praha 2001.


 

Články:

 

Avraham, Haim. „Praha 1978-1994“, in: World of Photography and Video. Tel Aviv, 1997, č. 84, s. 76-78.

Mrázková, Daniela. „Contemporary Czech Photography“, in: Photographers International. Taiwan, 1996, č. 27, s. 70-77.

 

 

Výběr samostatných výstav:


Lažanský palác, Praha, ČR – 1987

Fotochema, Praha, ČR – 1988

Galerie Čs. spisovatele, Praha, ČR – 1991

Pražský dům fotografie, Praha, ČR – 1993

Pražský dům fotografie, Praha, ČR – 1995

Galerie Franze Kafky, Praha, ČR – 1998

Galerie Josefa Sudka, Praha, ČR – 1999

Nejvyšší purkrabství Pražského hradu, Praha, ČR – 2001

Musée Municipal, Cognac, Francie – 1991

Carré Amelot, La Rochelle, Francie – 1991

České centrum, Bukurešť, Rumunsko – 1994

České centrum, Sofie, Bulharsko – 1994

České centrum, Vídeň, Rakousko – 1995

Nora Gallery, Jeruzalém, Israel – 1996

Aspectos, Barcelona, Španělsko – 2000, 2002

Azerbajdžánské muzeum výroby koberců a lidového umění, Baku, Azerbajdžán – 2002

Mesiac fotografie, Bratislava, Slovensko – 2002

Galerie Svazu ukrajinských umělců, Kyjev, Ukrajina – 2003

Leica Gallery, New York, USA – 2003

 

Od roku 1990 se Karel Cudlín účastnil více než 60 skupinových výstav v USA, České republice a dalších evropských zemích.

 

 

 

Zastoupení ve veřejných sbírkách:

 

Victoria & Albert Museum, Londýn, Velká Británie

Ludwig Museum, Kolín nad Rýnem, SRN

Musée d’Elysée, Lausanne, Švýcarsko

Museum of the Wall, Berlín, SRN

Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha, ČR

Muzeum hlavního města Prahy, Praha, ČR

Moravská galerie, Brno, ČR

 

Díla Karla Cudlína se nacházejí v řadě soukromých sbírek v Evropě, USA a Izraeli.

 



 

 

Místo konání:

321 East 73rd Street
NY 10021 New York
Spojené státy americké

Datum:

Od: 16.2.2005 0:00
Do: 25.5.2005 0:00

Organizátor:

Clark Univerisity


Připomenutí akce
Tuto akci nelze připomenout, protože akce již začala