Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Program

12.11.2014 - 30.11.2014

Inscriptions

Jiří Voves - výstava, kresby a malby.

 

Vernisáž výstavy:
Středa, 12. listopadu, 18:30-19:30 hodin
... Svět Vovsových obrazů je bytostně lidským světem v tom smyslu, že každá jeho skutečnost je nahlížena a zkoumána zároveň jako sdělení, znak a signál. Tak je v jeho struktuře již vnitřně přítomná a nikdy nekončící lidská potřeba rozumění a interpretace a zároveň nemožnost jejího naplnění beze zbytku, ba dokonce její osudová nutnost troskotání a neméně silná nutnost navazování a pokračování. V tomto smyslu zůstává základním námětem, společným všem tematickým řadám Vovsových prací, otázka po vztahu, sounáležitosti a poměru člověka a světa, vnějšku a nitra. Záhadnost a úplná nevyslovitelnost i naléhavost poselství ukrytého v každé skutečnosti vyvolává onu otázku vždy znovu v celé její síle.

…Rozvíjením tematického okruhu Paměti vznikaly pak cykly „Zpráv“, „Krajin“ a „Partitur“, zpřítomňující tajemné, dávné záznamy, mnohdy těžko nebo málo srozumitelné, zachované ve fragmentu textu či grafického torza. Fascinace pohyby ptačích hejn a jejich po staletí se každoročně opakující kolektivní chování na zimovištích, vedla Vovse k vytvoření kompozičně velmi bohatě variabilních obrazů cyklu „havranů“, kde děje na nebi jsou mu nejenom pomíjivým tancem životní síly a nutnosti, ale zároveň i vytvářením vzorců, ve kterých se žití odehrává a které jsou pamětí přírody.

Vovsovy obrazy vědomě přesahují samotnou sféru ryzí výtvarnosti. Kompozice je mu vždy zaostřeným a zviditelněným zamýšlením, rozvíjejícím jeden z aspektů komplikovaného tématu vztahu člověka a světa. S trvalým zaujetím se jeho dílo pohybuje po oné jemné a riskantní hraně mezi výtvarným sdělením a odkazováním k mimovizuálním kontextům symbolů, v nichž realita odkrývá a zároveň podržuje své tajemství v jeho mnohoznačnosti, neuchopitelnosti a naléhavosti.
~Mojmír Horyna


… Pamětí se v mnohém řídí tvořivá (někdy i ničivá) činnost člověka. Uvědomuje si v rovině poznání souvislosti vnějšího a vnitřního světa, které do viditelné míry zprostředkovává literatura i poesie, hudba i divadlo, malířství, sochařství a architektura. Objev vztahu mezi vědomím a podvědomím rozšířil pohled na zkoumání individuálních stránek tvůrčího procesu. Stopy paměti oživují v konkrétní podobě vzpomínky. Bezprostředně jsou vymezeny časem života jedince, nepřímo se stávají součástí tradovaných svědectví, také však legend a mýtů o době a lidech. Vzpomínky se ovšem často přizpůsobují osobním přáním a představám, protože v poměru k objektivní realitě a plynutí času lze jejich obsah měnit a rozličně zabarvovat. V širším rámci etnika jsou součástí historické paměti, ponejvíce však působí jako souhrn zkušeností individuálního života. S úbytkem psychických sil se však mnohdy smazávají a vzájemně překrývají. Antropologie vznáší otázku, zda se v paměti neuchovávají záznamy z hlubší či bližší minulosti, jejichž původ a smysl je těžko dohlédnout. Jsou snad otiskem dávných zážitků a zkušeností lidského rodu? Nebo lze jejich původ přednostně přisoudit analyzovanému genetickému kódu?

…Během uplynulých roků se umělec nepřestává hroužit do stop paměti v přírodninách i lidských projevech. Obraznost mu dovoluje na ně nahlížet prostředky grafiky nebo malby z různých úhlů. Paměť i zapomnění pokládá za posvátnou hřivnu inspirace. Jsou mu záminkou k poetice znakové mluvy, v níž se přemítání o lidském rodokmenu v úběžníku vrstev paměti proměňuje v grafické verše a akordy malby. Tlumí barevnou škálu lokálních tónů, když do obrazu vpisuje spirály, které vryl člověk mýtické doby do stěn i kamenů tím spíš, že je znovu napomínají hejna ptáků, kroužící z neznámého instinktu na obloze. Úsporné vyvážení malířských a grafických prvků si vyžaduje fiktivní rekonstrukce ztracených deníků.  Řádek po řádku klade na plochu obrazu chvějivé záznamy tušeného písma, not i dalších znaků. (Počítejme s tím, že čtení knih a poslech hudby patří integrálně k umělcovu duchovnímu světu.) Jejich výtvarná souvztažnosti vyvolává dojem, že obsahují vzkazy, osobní výpovědi a záznamy tónů z hlubin minulosti, možná i ze skrývané přítomnosti. Výtvarná sdělení odkazují k neznámému prostoru, v němž paměť vzniká a zaniká, z něhož se odvíjí, aby pokládala otázky, kým sami jsme a jaké jsou naše příběhy v toku událostí, jež nás obklopují. Zároveň přinášejí radost z kultury výtvarného přednesu, jemuž se daří při listování pamětí vyvolat ozvěny niterných představ a vizí. 
~Jiří Šetlík (2005)                     

 

Hledání kořenů lidské existence vede Jiřího Vovse k hledání paměti. A právě hledání paměti lidí, věcí a přírody je pojítkem jeho umělecké tvorby po více než třicet let. A tak od rozpamatování se na svět cirků a manéží přechází k obyčejným věcem, které člověka odedávna obklopují, stolům, židlím a jiným předmětům, poznamenaných letitým používáním, se spoustou šrámů a otisků člověka, až k abstraktnějším námětům oken, které jsou pohledem do světa vzpomínek a v neposlední řadě ke zcela abstraktním „partiturám“.A tak časem zapomíná i na vlastní motiv, který je zástupný a soustřeďuje se na obrazový výtvarný rytmus. I když primární východiska jeho obrazů, kreseb i grafik jsou filozofické či sociální, tak výtvarné sdělení je pro Vovse adekvátním důvodem tvorby. Obrazová plocha si žije svým vlastním životem, kde každý tah štětcem a každý vryp, barva či čára a linie má své místo dlouho a trpělivě autorem hledané. A snad i právě proto se Jiří Voves, obvykle ve snaze po hledání vlastní dokonalosti výtvarného záznamu, k jednomu tématu cyklicky vrací.
~Naďa Řeháková

 

Obraz zjevuje předstupování světa, který nás vždy již zahrnuje. Právě tím se nás hluboce dotýká. Obraz tedy není zdrojem poznání, mediem informace nebo předmětem prožitku v běžném psychologickém smyslu, ale zviditelněním podstatného údělu života, kterým je svět a bytí ve světě v celé nevyčerpatelnosti jeho významů. Slovo úděl chápu v prastarém významu, ve kterém jde o díl, který nám byl přidělen a který je zároveň podílem na celku. Úděl je i úkolem. Uchopením, naplňováním a bojem s ním žijeme život, jehož výšiny jsou v odpovídání této přesažné výzvě. Život je nejpodstatněji sebepřestupováním v onom odpovídání, odpovědností vůči tomu co nejsme my sami,v čem jsme ale zahrnuti. V tomto směru odpovídání se dobíráme i odpovědnosti vůči sobě samým. V tomto vztahu k podstatné přesažnosti je zřejmá i naše bytostná konečnost, jejíž nejvlastnější možností – právě jako konečnosti – je tázat se po smyslu. V rozestřeném prostoru tázání po smyslu nabývají hlubšího významu i elementární otázky.

Co je? Co jsem? Co jsme?

Především souvislosti času a prostoru, v nichž čas je motorem (hybatelem) a prostor je časován. Čas přináší a vrství prostor. Čas hledání, ohlédnutí, ohledání. Čas setkávání, které je tkaním tkáně světa. Čas tká a odvíjí svět k nevyčerpatelné mnohosti podob, jejichž zjevnost nás zasahuje a které jsou našimi úděly.

…Přes hranice tohoto údělu nenaplnění se nicméně nepřestáváme tázat  po tom co je, co nese a udržuje naše žití. V odevzdanosti této otázce žijeme a možná že ona sama je již odpovědí na to, po čem se tážeme. V tomto tázání a odpovídání je mlčenlivý hlas obrazu zvláště silný a ničím nenahraditelný.
~Mojmír Horyna


Archeologie nás zpravuje o událostech o kterých nemáme žádná verbální svědectví. Zkoumá doteky, otisky, stopy minulých životů. To, co se sice změnilo v trosky, či dokonce odpad, ale stále zůstává nějak akcentováno. Něco říká, nevíme co. Tušíme, že se jedná o zprávu, to se pozná podle artikulace, ale nevíme její kód. Jindy kód známe, ale zpráva je jen torzovitá. Jsou i případy, kdy máme jak kód, tak text, ale nikoli její předmět – co řekne partitura hudby neznalému? Svědectví se mohou překrývat, významy bývají zpětné, vše lze znovu transponovat. Někde tam se skrývají i odpovědi na budoucí otázky. „Víme, že objevení Shakespearových účtů za prádlo by nám nebylo mnoho užitečné, ale nemusíme proto vždy odsuzovat jalovost výzkumu, který je objeví, protože se může objevit génius, který bude vědět, jak je použít,“ upozornil básník T. S. Eliot. Slova se obvykle k něčemu vztahují – a právě toto něco za stopami shledáváme. Snad je to i jakýsi náš společný základ,  jakási materia prima.

S takto zasutým základem, jsme spojeni – ale opět jen doteky, otisky, stopami v paměti. Na něj reagujeme – sice prostředečně, nevědomě, podvědomě – a právě proto nás zásadně předurčuje. Navíc je v nás uložen stejným způsobem jako dávné stopy minulosti vně nás. Vrství se, a ta strata se stále pohybují, velmi pomalu, překrývají se, lámou a narušují. Stále nás ještě směrují trasy starých cest, staré půdorysy domů a sídlišť, kulturní krajina. Stejně jako nás vedou archetypy jednání.

…Umění je obrovskou sondou do paměti. Každé dílo stojí na ramenech nejen minulých obrů, ale i celých konfigurací děl menších a ještě menších. Otázky (ne odpovědi) každého díla jsou formulovány prostředky minulých odpovědí, byť ony samy by byly odmítány. Minulé umění jistě existuje, ale právě dnes se stále častěji klade otázka, zda vůbec existují jeho dějiny. Jistě, paměť umělce je pamětí minulosti, nikoli historie a proto sdílí i vlastnosti paměti – je stejně jak útržkovitá a kaleidoskopická, tak dynamická a tvárná – vždy individuální a stejně tak archetypální. Umělec je svou povahou archeolog – z doteků a stop tvoří kousky nové skutečnosti a je na dalších, aby je skládali a dešifrovali. Jiří Voves nějaké ty „účty z prádelny“ našel. K něčemu mu byly.
~Zdeněk Vašíček

… Voves ve vlídném ústraní kreslí, maluje, vrývá znaky a kódy do materiálu tvárného i odolného. Jeho introvertní, kontemplativní nazírání světa k nám promlouvá uměleckou řečí jemných doteků a zásahů. Ve svém díle rozkrývá nejhlubší vrstvy a souvislosti, uznává přitom jejich neodcizitelnou záhadnost. Vovsovým zásadním tvůrčím rysem je jakýsi „pokojný neklid“, představující  nejen portrét podstaty bytí, ale především způsob, jak k ní teprve proniknout.
~Richard Drury

Místo konání:

321 East 73rd Street
NY 10021 New York
Spojené státy americké

Datum:

Od: 12.11.2014
Do: 30.11.2014

Organizátor:

České centrum


Připomenutí akce
Tuto akci nelze připomenout, protože akce již začala