Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Program

15.4.2020 - 30.4.2020

Roušky pro Ameriku

Odhodlaní Češi v USA šijí roušky + Exkluzivní rozhovor Marka Milde s designérkou Radkou Salcmannovou

 

Foto: Radka Salcmannová

Ochranné roušky, které donedávna patřily pouze do nemocničního prostředí, se pro mnoho z nás najednou staly každodenním doplňkem. Ve světě jsou považované za součást účinné prevence proti šíření koronaviru a v České republice jsou nyní povinné. Lidé bez masky nemohou vůbec vyjít na veřejnost, i politici jdou vzorem a v televizi se bez masky už vůbec neobjevují. Ve Spojených státech je však situace jiná – kromě několika států jako New York a New Jersey, kde masky začaly být na veřejnosti povinné, je jejich nošení pouze doporučené.
Panují zde různé názory na jejich efektivitu a jejich užití je až na výjimky jen ve formě doporučení. Protože průmyslově vyráběných roušek je limitované množství, dobrou alternativou je ušít si z běžně dostupných materiálů masku vlastní. V České republice se lidé zmobilizovali a ve velkém podomácku šijí roušky, které pak solidárně sdílí s ostatními.  Ze šití se vytvořilo něco jako hnutí a trend. Po domácku šité masky se zde během několika dnů staly součástí životního stylu a pro mnohé kreativní formou, jak pomoci.

 

 


Foto: Helena Plavcová, Suzanna Halsey, Anna Rathkopf, Šárka Vamberová

Také některé Češky žijící v Americe, zejména ve velmi koronou virem postiženém New Yorku, se rozhodly zapojit se do šití ochranných roušek s cílem pomoci ve vážné situaci. Mnohé z nich nikdy nešily či běžně šijí jen zřídka. Najdou se mezi nimi ale i profesionální designérky a umělkyně, které dohromady všechny spojuje touha pomáhat a bránit dalšímu šíření koronaviru ve společnosti. 

Konceptuální umělkyně a designérka Radka Salzmannová, se kterou níže přinášíme exkluzivní interview nejen na téma roušek, vidí v šití naději. „Nechala jsem se inspirovat šitím roušek u nás doma v Čechách“, říká. V brooklynském Williamsburgu šije masky pro široké okruhy lidí ze světa módy. Salzmannová, která už mnoho let vytváří masky jako sochy a umělecká díla, prezentované například na newyorské Fashion Week, se ze dne na den dala do šití masek ochranných a dodává: „Líbí se mi, že svět, který je teď izolovaný, se tím sbližuje.“

Suzanna Halsey, profesorka na NYU, zase říká: „Byla to pro mne osobní výzva!“ Se šitím se potýkala, ale nakonec ušila různé modely pro rodinu. „Oba nosíme brýle, tak jsem hledala, která rouška nebude způsobovat zamlžování skel.“

Díky rouškám jsem se po 25 letech opět spřátelila se šicím strojem“, říká Šárka Vamberová, česká kulturní atašé ve Washingtonu D.C. Roušky šije pro kolegy na ambasádě, rodinu a své blízké. 

Barbora Zeigler v Greenpointu, původně z Hradce Králové, dříve nešila – teď dělá masky z bavlny, kterou sama batikuje přírodními barvivy a rozdává je v místní komunitě v Brooklynu.

 

 

  

Foto: Barbora Zeigler 

To dám!“ řekla si Anna Rathkopf, česká fotografka žijící v Brooklynu.  Vtipně popisuje na svém blogu „Máma za vodou“ svoje trampoty se šitím roušek pro rodinu ze staré košile. Vždy chtěla šít, ale nikdy se k tomu nedostala, teď se nechala inspirovat hnutím roušek ve své vlasti a jednoduchým návodem na Youtube. 

Uvědomila jsem si, že spousta lidí se obává vyjít z domu, protože roušky nemohou v obchodech sehnat, říká paní Helena Plavcová, která s dcerami v New Haven ve státě Connecticut vyrábí roušky, zatímco její manžel, lékař Martin Plavec, se v první linii v nemocnici Yale University stará o pacienty nemocné s COVID-19. „Nadšení a ochota našich holek (patnáctiletá dvojčata Nicole a Natalie) něco udělat v této náročné době byly nakažlivé.” Roušky rozdávají potřebným lidem ve svém okolí včetně zdravotnímu personálu nemocnice, kde je jich nedostatek. Jejich škola St Joseph High School in Trumbull, CT, je za jejich nasazení chválí ve svém magazínu.

 

 

 

 

 

V Chicagu, aby děti nezapomněly na školu, vyhlásili v České škole TGM Koroňákovou soutěž s Hihlíkem o nejlepší roušku. O fotografie, kterým vévodí roušky s motivy zvířátek, se s námi podělila paní učitelka Klára Moldová.

   

Foto: Archív České školy TGM, Chicago

Odhodlání a kreativita českých žen dodává naději a inspiruje Ameriku. V posledních dnech Američané také začínají roušky více nosit a sami vyrábět, návod na šití roušek svépomocí se objevil už i v novinách New York Times. Přestože podle expertů improvizovaně vyráběné roušky nemohou nabídnout 100% ochranu, shodují se na tom, že pravděpodobnost nakažení ostatních se jejich nošením výrazně snižuje. Nově roušky, včetně těch improvizovaných, dostala příkazem nosit americká armáda.

Protože americké veřejnosti se nedá jednoduše něco přikázat sehrají, kromě dobré informovanosti, důležitou roli v popularizaci nošení roušek možná i věci jako trend a design. Mám chuť dělat masky veselé, umělecké a možná trochu bláznivé, říká Radka Salcmannová a dodává: abychom se nezbláznili a udržovali si pozitivní náladu”. S touto českou umělkyní žijící v Brooklynu si budeme povídat na téma design a roušky v následujícím rozhovoru. 

 

 

 


Foto: Archív České školy TGM, Chicago  




 


 

 

Radka Salcmannová rozhovor

s Markem Milde

 

  

Foto: Radka Salcmannová  

MM: Ve Vaší umělecké tvorbě dlouhodobě pracujete právě na maskách a konceptuálně intervenujete v designu a módě. V době pandemie koronaviru jste se předělala na výrobu masek úplně jiných – ochranných roušek, které nabízíte veřejnosti. Můžete pohovořit o tom, jak jste se původně k tématu masek dostala?

RS: Masky v mé tvorbě začaly takovou zvláštní náhodou, do New Yorku jsem přišla z Prahy jako studentka na School of Visual Arts. Mým snem bylo pracovat pro Matthewa Barneyho, což se mi splnilo a byla to pro mě důležitá zkušenost. To mě pak inspirovalo pro dělání filmů, v čemž se spojují moje vizuální zájmy pro performanci, malbu a sochu. Začala jsem šít kostýmy, ale neměla jsem herečku, potřebovala jsem někoho, kdo by vystupoval jako charakter v mých experimentálních videích. Začala jsem tedy používat sama sebe, ale protože nejsem herečka a nechtěla jsem, aby bylo poznat, že jsem to já osobně, tak jsem začala vytvářet ty masky. Těch si později všimli lidé z New York Fashion Week, kam jsem byla pozvána dělat výtvarnou ředitelku, vytvářela jsem pak masky pro jejich modelky, což mě dostalo do světa módy.    

 

  

Foto: Archív Radka Salcmannová  

MM: Vaše umělecké masky jsou velmi expresivní a evokují emoce – reprezentují nějaký určitý symbolismus, mytologii? Nebo je to Vaše fantazie?

RS: Je to fantazie, zároveň já každou tu masku vnímám skoro jako člověka. Masky mají svoje silné charakteristické rysy a reprezentují nějakou osobu nebo vlastnost. Mně se na tom líbí, že divák si může představit tuto osobu na základě toho, co ta maska evokuje formou a materiálem. Mám třeba masky černé, agresivní s ostny, které působí strašidelně, anebo masky, na kterých naopak bylo spousta vajíček, kde to vypadalo, že se něco rodí. Také mě zajímá paradox, že pod maskou se sice člověk může skrýt, zakrýt svoji identitu a získat jinou, ale věci, které potlačuje a skrývá, se stejně dostanou na povrch, tudíž s tou maskou člověk může někdy vypadat víc opravdově.

 

MM: Jak pro Vás vznikla proměna z masky symbolické na roušku, masku užitnou? Co to pro Vás znamená?

RS: To je zase taková zvláštní náhoda, teď na začátku března jsem zde v New Yorku vystavovala svoje masky na výtvarném veletrhu Scope. Průběh veletrhu bohužel ovlivnilo vyhlášení stavu nouze kvůli koronaviru. Měla jsem v plánu dále pracovat na svých uměleckých maskách, ale situace to nakonec zařídila jinak. Začala jsem šít roušky a nechala jsem se hodně inspirovat šitím roušek u nás doma v Čechách. Baví mě na tom, že mohu pomoci, a zároveň je to pokračovaní toho, co jsem dělala v umění, i když je to jiné, funkční. Líbí se mi také, že svět, který je teď izolovaný, se tím sbližuje, ozývají se mi lidi a často důležití kolegové z branže o kterých jsem třeba dva roky neslyšela, že potřebují roušku. Když jsem šla ven poslat masky, všimla jsem si, že se lidé na sebe na ulici víc usmívají. Myslím, že v tom špatném se rodí hodně dobrého. Svět se zastaví, přeformuje, změní se určitě vnímaní nás všech. Osobně se snažím být optimistická a věřím, že z krizových situací může vyvstat něco nového a lepšího.

 

MM: Sledujete ve Vašich rouškách určitý styl? Je pro Vás design důležitý?

Na ulicích je tu stále vidět mnoho lidí bez roušek. Pravděpodobně dílem proto, že nošení není výslovně nařízené, ale zároveň lidé nevědí, jak si je opatřit, či nemohou. Součástí také může být ostych. Lidi roušky zde v New Yorku zkrátka tolik nenosí – myslíte, že design by je mohl zpopularizovat?

RS: Nemyslím si, že by se lidé v New Yorku roušky nosit styděli, oni si spíš myslí, že to nemá význam. Na roušky tady nenajdete jednotný názor. Noviny, politici, každý má – a velkou silou zastává – velmi odlišný názor. Myslím, že z toho mají lidé rozporuplné pocity. Teď už je masek víc, ale ještě před týdnem jich bylo velmi málo. Mám chuť dělat masky veselé, umělecké a možná trochu bláznivé, abychom se nezbláznili a udržovali si pozitivní náladu. Vytvořila jsem pozitivní, barevnou kolekci a doufám, že nebudeme propadat panice a apokalyptické náladě. Nefunguje to tady tak, že by se otevřely galanterie, aby si lidé mohli pořídit materiál. Získat látku v této době je velmi těžké. Tudíž masky, které šiju, jsou omezené počtem a většina látek je obohacena osobním příběhem, jak jsem se k nim dostala. Je to silná improvizace.

 

MM: Jak to prakticky děláte? Kolik jich ušijete a jak je dál distribuujete?

RS: Stala se z toho pro mě práce doslova na plný úvazek. Brzo ráno vstanu a šiju do večera. Přítele už to samozřejmě nebaví – nikdo nepočítal s tím, že se z obýváku stane malá továrna. Denně jich ušiju asi 35. Je to pracné, všechno si dělám sama. Pletu si i ty provázky, protože se teď nedají sehnat elastické tkaničky – detail, který zabere více času než výroba masky samotné. Snažím se hledat a obměňovat látky a vzory, minulý týden to bylo romantické, hodně květinových vzorů, černé a růžové kytky, teď to začalo být dost divoké. Možná to reflektuje to, že jsme už doma zavření tři týdny. Masky distribuuji v širokém okruhu svých kontaktů. Jsem ráda, že to nepřerůstá do větší produkce, s každým člověkem mám konverzaci, je to osobní.

 

MM: Je to v dnešní době velmi záslužná činnost, masky Vám bezpochyby změnily život.

Na čem kromě roušek pracujete a co plánujete do budoucna?

RS: Při výrobě těch masek si uvědomuji, co je důležité a co není. Dost intenzivně přemýšlím, jak bych do budoucna mohla propojit moji uměleckou stránku a kreativitu s funkčností. Vlastně je to pro mne velmi ponaučující zkušenost, z které určitě budu vycházet pro své budoucí projekty. Už pracuju na skicách a uvidím, co se z toho vyklube.

 

MM: Vaše kreativita je velmi povzbudivá, je v ní naděje. Myslíte, že nás současná situace jako společnost změní? Chtěla byste lidem něco povzbudivého vzkázat?

RS: Jak už jsem zmínila, myslím, že každá krize je důležitá a něco pozitivního přinese. Beru to jako přirozený cyklus života. Já sama za sebe mohu říct, že tohle zastavení v čase a prostoru, vlastně skoro doslovné, mě hodně naučilo a obohatilo. Po tom, co nás ohromí nejistota – na což, myslím, jsou umělci a lidé z kreativní branže zvyklí – možná všichni přehodnotíme hodnoty a začneme spoustu věcí dělat jinak.  Člověk se také začne radovat z maličkostí, z těch věcí, které za normálních okolností v každodenní mase informací a stresu už ani nevnímáme. Jsem nesmírné pyšná na všechny lidi, kteří pomáhají, šijí, dodržují karanténu. Podívejte se, jak spolu jako národ držíme. To mi přijde neuvěřitelné a naprosto jedinečné. Češi si velmi rádi stěžují na Čechy, ale v téhle krizové situaci doufám, že Češi jsou na Čechy pyšní. To je přeci hrozně krásná věc.

  

Radka Salcmannová (1986) je úspěšná česká výtvarnice, designérka a filmová tvůrkyně žijící v New Yorském Brooklynu.  Je známá pro svůj odvážný přístup k posouvání hranic současného vizuálního designu. Má své vlastní studio RS Visual Thing, zaměřené na umění, kinematografii, módu a experimentální instalace. Absolvovala Akademii umělecké architektury a designu v Praze (2009) a stáž na School of Visual Arts v New Yorku (2012). 

V roce 2016 získala prestižní grant FCA, který je udělován jednou ročně pěti nejlepším umělcům. Časopis Modern Painter Magazine ji zaradil mezi 25 umělců, které byste měli sledovat.

Na Los Angeles Fashion Week (LAFW 2016) předvedla své designy a časopis Vogue ji ocenil jako zásadní designérku v Los Angeles. O rok později předvedla svoji praci na New Yorskem Fashion Week.  Její experimentální filmy Light Year se promítaly na Manhattanský most (2017). 2018 byla vybrána na prestižní uměleckou přehlídku SCOPE v Art Basel Miami a 2020 SCOPE NYC.

Pracovala mimo jiné pro ikony jako je, Marian Sell, Leo Kuelbs a Wonderful Production a s oceňovaným umělcem Matthewem Barneym na instalacích jeho operního filmu zvaný River of Fundament z roku 2014. Několik sezon vytvarela autorske instalace se scénografickými prvky pro designérku Carolinu Sarria prezentované na New York Fashion Week (ss15,ss16).

www.rsvisualthing.com

 

 

 

 

 

 

  

 

 

Místo konání:

Datum:

Od: 15.4.2020
Do: 30.4.2020

Organizátor:

České centrum


Připomenutí akce
Tuto akci nelze připomenout, protože akce již začala