Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Program

22.4.2020 - 31.5.2020

Muzikanti, kteří se nedají umlčet

Inspirativní rozhovory s českými hudebníky žijícími v Americe v nesnadné době.

 

Iva Bittová, Ondřej Pivec, Martina Fišerová, Matěj Číp

v rozhovoru s Markem Milde

 

I to ticho, které v těchto dnech zavládlo, má úžasnou intenzitu a hraje,“ říká Iva Bittová, která v těchto dnech čerpá inspiraci a sílu v přírodě. V době, kdy město i koncertní síně zmlkly a jako společnost čelíme těžkým zkouškám, hudba získává na zvláštním významu. Hudba povznáší a dodává náladu - její univerzální schopnost pozvednout ducha a lidskou psychiku je během koronokrize užitečná dvojnásob. Tóny hudby tiší smutek, samotu, rytmus dodává odvahu a melodie radost. Mnoho z nás si rádo pustí oblíbenou hudbu a pokud sami nehrajeme nebo nezpíváme, tak si alespoň můžeme pobrukovat spolu s rádiem.

Co dělají ale v této době hudebníci samotní? Zajímá nás, jak současná situace zasáhla do života hudebníkům, profesionálům. Co dělají v situaci, kdy nemohou veřejně hrát a my si je nemůžeme zajít poslechnout naživo? Formou rozhovorů se ptáme českých hudebníků, kteří žijí v New Yorku nebo jinde v Americe, z nichž mnozí v minulosti vystupovali u nás v Českém centru, na to, co pro ně teď znamená hudba, jaké mají tipy a to nejen hudební a jak toto období překlenout.

V této druhé sérii rozhovorů se tentokrát zaměříme na místní hudebníky a jejich osobní zkušenosti během omezení, které zastavila kulturní život. Navazujeme na ateliérové rozhovory s českými výtvarníky žijícími v New Yorku:         Umělci, kteří to nevzdávají, ve městě, které nikdy nespí.  Nahlížíme v nich do tvorby těchto výjimečných umělců, hovoříme o kreativitě a možné roli umění v současné situaci, ale především s Vámi chceme sdílet poselství naděje, které jejich umění nabízí. 

 

 

Hudba je náš “chléb a živá voda”

Iva Bittová

s Markem Milde

 

Photo: archive of Iva Bittova

                                                                                                                                                                             Foto: archiv Ivy Bittové 

 

MM: Jak Vám zasáhla do života současná situace s koronavirem? 

IB: Zajímavé je, že na konci roku 2019 jsem poprvé objevila Corona pivo. Byl to jediný, lehce alkoholický nápoj, který jsem popíjela na předvánoční párty, protože s příchodem nového roku 2020 nastalo mé období totální abstinence.  Po roce a půl na newyorském venkově v Upstate New York, byl tento březen pro mě plný příprav a očekávání celoročního koncertního turné po Evropě, které se během pár dnů znenadání proměnilo v neuskutečněný sen. Zajímavé je, že tato současná situace u mě nevyvolala zklamání. Přijala jsem to spíš jako výzvu k přemýšlení a vytváření zcela nových hodnot.

MM: Momentálně nemůžete veřejně hrát a zpívat, to musí být velmi těžké. Jak se s tím vyrovnáváte, kde nacházíte energii tvořit?   

IB: V tichu a pozorování přírody poslouchám vnitřní hlasy a čekám na nové signály. Těch myšlenek je mnoho a jsou velmi hlasité. Zatím vyčkávám a pomalu se chystám opět v klidu tvořit. Už nyní cítím, že je důležité vypustit ze sebe vibrace a hlasem vykřičet podstatné myšlenky. Jsem zvědavá…

MM: Už řadu let žijete v New Yorku. Mohla byste pohovořit o tom, jakým způsobem New York ovlivnil Vaši tvorbu? Čím Vás inspiruje, kam Vás posunul? 

IB: Od roku 2007 mám své hnízdo v lese v Upstate NY a veškeré zvuky vnímám jako hudbu a zapisuji je do not. I to ticho, které v těchto dnech zavládlo, má úžasnou intenzitu a hraje. Matka Příroda si užívá toho klidu a regeneruje se. Čistí se vzduch a viditelnost je neuvěřitelně zaostřená. Je to signifikantní inspirace nejen pro hudbu, ale i pro vnímavou lidskou bytost.

MMNa čem momentálně pracujete? Na co se mohou posluchači těšit?

IB: Zajímá mě koncertování v úplné tmě, kdy se lze zaměřit pouze na zvuky a zrak si může zcela odpočinout. Je to má touha, která se dlouze rodí, a věřím, že již brzy ji budu moci přinést k posluchačům.

MM: V Českém centru máme momentálně výstavu “Zrození a život Janáčkovy opery Káťa Kabanová”. Vaši tvorbu hudba Leoše Janáčka také provází. Zpracovala jste velmi osobitým způsobem jeho moravské lidové písně, které Janáček ctil, ale také je formalizoval. Vám se podařilo jim znovu vdechnout život, uvolnit je, přiblížit jejich energii zpět ke zdroji, ze kterého čerpá lidová hudba. Co Vás inspirovalo k tomu rozvinout tento dialog?

IB: Hudba Leoše Janáčka je mi blízká a dokonce mám neskromný pocit, že ve mně koluje malé procento stejné moravské „krve” a obdobně se inspirujeme lidskou řečí a zvuky přírody. Janáčkova hudba je nadčasová, stále živá a tak barevná a krásně složitá, že se nedá oposlouchat! Myslím, že náš dialog mě bude provázet po zbytek mého hudebního života...

MM: Mnoho lidí nachází v hudbě útěchu. Co Vám jako tvůrci pomáhá najít rovnováhu a oporu v době nejistot? Chtěla byste lidem něco povzbudivého vzkázat?  

IB: Hudba je náš “chléb a živá voda”. Stimuluje, vyrovnává, vylaďuje, rezonuje a je nesmírně důležitá ve vztahu k našim emocím. Bez ní nelze dýchat, bez dechu končí život...

 

Iva Bittová (1958) je česká zpěvačka, houslistka a herečka. Je jednou z nejvýraznějších osobností české alternativní hudební scény. Vystudovala hudebně dramatický obor na konzervatoři v Brně, zpěv a houslovou hru. Od roku 1978 byla členkou Divadla na provázku (dnes Husa na provázku), kde na sebe upozornila rolí Eržiky ve hře Balada pro banditu. Rozsah jejích aktivit je pozoruhodný - v hudbě od vlastních interpretací lidových písní přes experimentální jazz, rock až po houslové variace skladeb vážné hudby a operní zpěv. V roce 2004 vystupovala v newyorské Carnegie Hall v roli Elvíry v Mozartově opeře Don Giovanni. Účastní se též nejrůznějších projektů performativního zaměření, programů pro děti atd. Během studia získala několik televizních a filmových rolí. V roce 2015 získala bakalářský titul v oboru Teorie a provozovací praxe staré hudby na Masarykově univerzitě v Brně a v roce 2018 magisterský titul v oboru Hudební věda. V roce 2007 se rozhodla se dočasně přestěhovat do údolí Hudson Valley ve státě New York. V roce 2018 uprostřed přírody založila privátní hlasovou školu zvanou Žingora. Credit: Wikipedia

www.bittova.com

 

 

 


 

Všechno, a tudíž i tohle, prostě jednou přejde

Ondřej Pivec

s Markem Milde


 

Photo: Simon Engelbert

                                                                                                                                                                              Foto: Simon Engelbert

 

MM: Kde a jak Vás zastihla situace s koronavirem? Zasáhla Vám do života? 

OP: No zastihlo mě to na turné s Gregory Porterem, byli jsme zrovna v Paříži. Doufali jsme (asi jako všichni), že to tak za 14 dní přejde. Bohužel se to nakonec vyjevilo trochu jinak. Zasáhlo mi to do života celkem důrazně. Měl jsem v plánu být na turné v podstatě celý rok, takže jsem si podle toho zařídil život. Ale nedovolil bych si na něco stěžovat, jsou lidé, kteří mají opravdu problémy. Pro mě to bude jen na nějakou dobu trochu nepohodlné.

MM: Na tento rok jste měl hodně plánů, turné a velmi nabitý program, a nyní nemůžete veřejně vystupovat. Jak to ovlivní Vaše hraní?

OP: No myslím, že tak do podzimu si naživo nezahraju. To bude asi nejdéle za celý můj profesionální život. Alespoň toho využiju k aktivitám, které normálně nedělám, jako je třeba spánek... Všichni přemýšlíme, co dál. Online je celkem evidentní varianta, ale začíná toho být přehršel. Příští týden děláme živý koncert s Organic Quartetem, bude to stream, tak jsem zvědavý, jak to dopadne.

 

 

MM: Teď v půlce dubna má vyjít nová deska All Rise, na které hrajete s Gregory Porterem. Spolupracoval jste s ním také na desce Take Me To The Alley, za což jste získal cenu Grammy. Můžete nám prozradit, na co se můžeme těšit tentokrát?

OP: No, vydavatel nakonec posunul datum vydání na srpen, což se dá vzhledem k současné situaci pochopit. Před pár dny vyšel Gregorymu nový single s názvem Thank You a já z něj mám velkou radost, neb je tam plno Hammondek. Nové album je velmi vyprodukované a troufal bych si tvrdit, že z Gregoryho udělá hvězdu typu Adele.

MM: Už přes deset let žijete v New Yorku. Mohl byste pohovořit o tom, jakým způsobem New York ovlivnil Vaši tvorbu, čím Vás inspiruje, kam Vás posunul?

OP: New York je město plné pracovitých lidí, kteří mají nějaký sen. To způsobuje velké množství konkurence a také to, že člověk velmi rychle pochopí, že nic neumí. Což je celkem hezký motivační faktor. Donutí vás to se sebou něco dělat. 

MM: Důležitou roli pro Vas sehrálo hraní gospelů v kostelích v Brooklynu, Harlemu a Queensu, kde jste byl velmi dobře přijat. Nejen, že jste tam potkal důležité lidi z branže, ale dostal jste se tím ke zdroji afroamerické hudby, ze které se zrodil jazz a soul. Jak v hudbě prožíváte rituál, a je pro Vás spiritualita přenosná do volné tvorby?

OP: No tohle je poměrně komplexní otázka. Jednou z věcí, která mi došla, je, jak moc nás naše historie přinutila k tomu oddálit se od vlastních pocitů. To je v nás jako v koze a bohužel musím konstatovat, že po projetí půlky světa jsem zjistil, že jsme v tom celkem unikát. Ano, ke zdroji jsem se dostal, ale mám k němu tak velký respekt, že je mi jasné, že jsem se spíš jen tak přiblížil.

MM: Mnoho lidí nachází v hudbě útěchu a povzbuzení, což je teď dost aktuální. Co posloucháte Vy jako hudebník?

OP: Já tohoto času využívám k tomu, že objevuji nové věci a poslouchám umělce, které jsem předtím tak dobře neznal. Jeden z nich je PJ Morton, pak taky Anderson Paak. Já mám celkem dost restů - věci, co bych si měl naposlouchat, nakoukat, atd. Tak to teď doháním.

MM: Co Vám kromě hudby pomáhá najít rovnováhu a oporu v této nejisté době? Chtěl byste lidem něco povzbudivého vzkázat? 

OP: Já si říkám, že všechno, a tudíž i tohle, prostě jednou přejde. 

 

Ondřej Pivec (1984) je česko-americký hudebník, skladatel a producent hrající na klávesové nástroje a Hammondovy varhany. Od ledna 2009 žije v New Yorku. Z původně jazzového varhaníka hrajícího téměř výlučně na nestandardní nástroj - Hammondovy varhany – se postupně propracoval na americkou scénu RnB, soulu, popu a gospelu. Vedle „hammondek“ hraje také na rozličné klávesové nástroje a zpívá. Na české scéně je znám především svou jazzovou formací Ondřej Pivec Organic Quartet. V USA vystupuje nejčastěji s kapelou Kennedy Administration a celosvětově pak s americkým zpěvákem Gregory Porterem. S ním také získal v roce 2017 Grammy. Ve světovém měřítku spolupracuje s mnoha interprety: Wu-Tang Clan, Andra Day, Gregoire Maret, Joel Frahm, Jake Langley, Yvonne Sanchez, Russell Carter, Paul Bollenback, Karel Růžička ml., Bill Campbell, Nabuko, Billy Cobham a další. Credit: Wikipedia 

www.ondrejmusic.com

 


 

Miluji lidi, miluji tu rozmanitost

Martina Fišerová

s Markem Milde

 

Photo: Brigid McCorm

                                                                                                                                                                                     Foto: Brigid McCorm

 

MM: Kde Vás zastihla situace s koronavirem? Jak Vám zasáhla do života? 

MF: Zrovna jsem se vrátila z krátké dovolené u moře, kterou jsem si po mnoha letech mohla díky Lacovi Deczimu a jeho skvělé ženě Catherine dopřát. Ale musela jsem si to nakonec odpracovat – Laco nenechá nikoho odpočívat, když se může dělat muzika. No, a asi týden po návratu jsem lehla se všemi příznaky koronaviru. Průběh naštěstí patřil k těm mírnějším.

MM: Pro příští období jste měla naplánovánou řadu koncertů, zde v New Yorku a také v Praze, které se teď bohužel nemohou uskutečnit. Jak se s tím vyrovnáváte? Nacházíte energii tvořit?

MF: Tak samozřejmě to nesu dost špatně, protože ani můj loňský rok nepatřil k nejproduktivnějším, vzhledem k tomu, že jsem měla opakované zdravotní potíže. O to víc jsem se těšila, že to konečně letos prolomím a měla jsem v plánu nahrávání pod vedením jednoho z mých hudebních vzorů. Díky nastalé situaci si to ale zřejmě nebudu moct dovolit. Otázka je, jestli si vůbec můžu dovolit být dál v New Yorku. Také jsem se těšila na červnové vystoupení v rámci festivalu Prague Proms, kde měly moje písničky zaznít v nových aranžích a v barevnějším nástrojovém obsazení. To však ještě není ztraceno, jednáme o změně termínu

 

 

MM: V New Yorku žijete už řadu let. Mohla byste pohovořit o tom, jakým způsobem New York ovlivnil Vaši tvorbu, čím Vás inspiruje, kam Vás posunul?

MF: Jsem tady teprve sedmým rokem, takže na newyorské poměry pořád tak trochu zelenáč. New York mě samozřejmě ovlivnil neskutečně, po mnoha stránkách. Táhla mě sem především touha po ochutnání autenticity hudby, na které jsem vyrostla, tedy všelijakých podobách jazzu. Zažít to prostředí, energii, proniknout do určité emoce, mít možnost promluvit s lidmi, kteří v mých očích byli polobohy a dostat od nich nějaké to požehnání na cestu.
New York mi pomohl tím, že jsem zde anonymní, a tedy se cítím svobodnější tvořit a experimentovat, a z původního zpívání jazzových standardů jsem přesedlala na autorskou tvorbu. Miluji lidi, miluji tu rozmanitost, která je tady vlastně extrémní, stejně jako spousta bolesti a utrpení, které člověk denně vnímá frustrován vlastní bezmocí. Zažila jsem jedinečná dobrodružství, příběhy, zázraky i docela drsné pády. Především se ale snažím stále zdokonalovat ve svém řemesle, stále vyhledávám hudební lekce, workshopy a chodím poslouchat živou hudbu, jak jen to jde. 

MM: Lidé v hudbě nacházejí útěchu a povzbuzení. Vy jste se kromě zpěvu a hraní také zabývala muzikoterapií. V současné situaci mnohým z nás hudba pomáhá vydržet nelehké časy. Máte nějaké doporučení, jak hudbu hlouběji vnímat? Co posloucháte Vy jako zpěvačka?

MF: Pod pojmem muzikoterapie si každý zřejmě představí něco jiného. V antroposofickém přístupu, který zaujal mě, jsme se zabývali pozorováním a zkoumáním fenoménů ticha, času a jednotlivých prvků a kvalit, které hudbu tvoří. Tento základ mi pomáhá vnitřně se ztišovat, a to je pro mě momentálně silnější potřeba, než oddávat se poslechu hudby. Ten praktikuji spíš studijně, protože se snažím dohnat spoustu restů. Přiznávám, že za současných okolností je těžké se motivovat a soustředit, ale když se člověk na chvíli odpojí od přístrojů, hlavě se uleví a ten prostor pak může člověk vědomě obydlet. Je to každodenní souboj.

MM: Co Vám kromě hudby pomáhá najít rovnováhu a oporu v této nejisté době? Chtěla byste lidem něco povzbudivého vzkázat? 

MF: Pomáhají mi základní drobnosti: dodržování určité denní rutiny, cvičení jógy, občasná procházka či odreagování se u odpočinkového filmu nebo knihy. Například moje oblíbená Citadela od Exupéryho je teď k dispozici v audiotéce mistrovsky namluvená Jiřím Dvořákem. Samozřejmě mi velmi pomáhá (telefonický) kontakt s přáteli, lidské teplo, které musíme bedlivě strážit, stejně jako naši svobodu. 

 

Martina Fišerová je zpěvačka a muzikantka s jazzovým backgroundem, která v současnosti působí v New Yorku. Českému publiku je známá díky svým autorským akustickým projektům a také díky dlouhodobé spolupráci s mnoha výraznými osobnostmi naší i mezinárodní scény: Laco Deczi, Impuls, Walter Fischbacher nebo např. Jaryn Janek (autorská a vokální spolupráce na albu "Ty Lidi"). Řadu let také zpívala jako vokalistka v kapele Kamila Střihavky. Své první, jazzově laděné, CD "Clearing Fields" vydala u Blue Season Art Agency stejně jako své poslední, již zcela autorské album "Shift", které vznikalo průběžně v Čechách, na Slovensku i v USA. Martina byla nedávno poctěna možností vystoupit ve washingtonském Kennedy Center.

www.martinafiserova.cz

 

 


 

Je podstatné ptát se „proč“

Matěj Číp

a Markem Milde

 

Photo: Northern State University

                                                                                Foto: Northern State University

 

MM: Momentálně studujete cimbál na Northern University v Jižní Dakotě. Jak Vám zasáhla do života současná situace s koronavirem? Přestože Jižní Dakota neleží v hlavních ohniscích epidemie, univerzita je zavřená. Co pro Vás zastavení studia znamená?

MČ: Jsem pevně přesvědčen, že všechno zlé je pro něco dobré, a tak se snažím na tuto situaci nahlížet z té pozitivní stránky. Univerzita se oficiálně zavřela a veškerá výuka nyní probíhá online. Díky našemu skvělému programu pro mezinárodní studenty nám naštěstí stále přetrvává možnost zůstat na kolejích a soustředit se na studium včetně cvičení na nástroje. Měl jsem za sebou velmi vytíženou první půlku tohoto semestru, a tak tohle období vnímám jako ideální čas pro více odpočinku a jakousi sebereflexi, na kterou tady během roku mnohdy není čas. Největší výzva nastává u mých hudebních předmětů. Všechna ensemblová výuka byla zrušena stejně jako spousta koncertů a kulturních událostí. Individuální instrumentální hodiny se mohou díky internetu uskutečnit, ovšem nenahradí to osobní kontakt s profesory během běžné výuky. Naše univerzita, věčně plná studentů a života, se rázem proměnila v „město duchů“, a tak tento klid často využívám k meditaci, čtení a plánování dalších cimbálových přednášek a koncertů.

MM: Studium cimbálu je v Americe dost neobvyklé, jste momentálně jediný student tohoto nástroje na tomto kontinentě, jak Vás napadlo jít za moře a jak jste získal motivaci něco takového podniknout?

MČ: Vždy mě americké prostředí velmi lákalo. Tušil jsem, že jsou Američané otevřeni novým věcem, a tak i studium nástroje, který zde nemá žádnou tradici, mi nepřipadalo neuskutečnitelné. Při dokončování posledních dvou let studia na Janáčkově konzervatoři v Ostravě jsem často přemýšlel, kde přesně bych se za pár let viděl. Odjakživa jsem měl v sobě chuť zkoušet nové možnosti, a tehdy mi přišlo až hloupé nevyzkoušet něco, čeho bych mohl ve svém životě později litovat. Hnala mě silná vize, která mně, společně s obrovskou podporou rodičů a mého profesora a mentora Daniela Skály, dodávala odvahu v dobách, kdy se můj sen naopak ještě více vzdaloval od provedení. Věřím, že je podstatné ptát se „proč“ téměř ve všem, co v našem životě děláme. Můj sen by se pravděpodobně nikdy neuskutečnil, kdybych se pomocí této otázky pravidelně neujišťoval. Díky tomuto postupnému uvědomování jsem získal velmi silnou motivaci převést mé myšlenky v činy.

 

 

MM: Cesta za studiem do Nového světa z Moravy není úplně jednoduchá. Jak se Vám to podařilo uskutečnit? Co Ti, kteří o něčem podobném sní pro to musí podstoupit?

MČ: Možná ne jednoduchá, ale rozhodně dobrodružná! První výzva spočívala v nalezení a přemluvení univerzity, na které bych mohl studovat cimbál, tedy obor, který se nikde oficiálně na vysokých školách v USA nevyučuje. Druhá otázka se týkala financí, a poté zbývala „snad jen“ přeprava 110 kg nástroje na nový kontinent. Po zdlouhavém internetovém hledání a tipů z komise J. W. Fulbrighta v Praze jsem nalezl univerzitu v Jižní Dakotě, kde vyučuje hru na klavír profesorka Marcela Faflak, která také pochází z České republiky. Byla pro můj nápad velmi nadšená a pomohla mi vyjednat na škole skvělé cimbálové a studijní podmínky. Má rodina si nemohla dovolit pokrýt finančně velmi náročné studium, a tak jsem se rozhodl zažádat o nejrůznější stipendia a příspěvky od českých studijních nadací. Můj příběh zaujal spoustu lidí. S jejich pomocí, a také s podporou několika těchto nadací a Ministerstva kultury České republiky jsem mohl sbalit kufry, cimbál a vydat se na neskutečné dobrodružství. Rozhodně to byla složitější cesta, než kterou jsem si v počátku naivně vysnil, ale když jsem cimbál poprvé na univerzitu přivezl, slovy jen těžce dokážu popsat pocit štěstí a vděčnosti, který mě v ten moment zalil.    

MM: Čím se výuka a přístup ke studiu hudby mezi USA a Českou republikou liší? Můžete pojmenovat rozdíly a říci, kam Vás to ve hře na cimbál vede?

Co Vám zkušenost s pobytem v Americe dává?

MČ: Z mého pohledu mi přijde zásadní americká míra profesionality a svobodomyslnosti. Celkově mi přijde americký styl výuky postavený na časté interaktivitě mezi profesory a studenty. Také silný smysl pro komunitu vám jako studentovi nabízí opravdu velké možnosti. Máte pocit, že jsou tu všichni v první řadě pro vás a váš úspěch, a pak už je jen na vás samotných, jak to využijete. V mém cimbálovém případě mi to přináší neomezené možnosti hudebního experimentování. Můžu si s cimbálem vyzkoušet téměř cokoliv. Například můžu být součástínejrůznějších ensemblů (jazzový, ensembl bicích nástrojů, aj.), anebo spolupracují se studenty a profesory dalších oborů. Cimbál tady nemají pevně zasazený do folklorního kontextu, což mi přináší daleko více muzikantské svobody. Naposledy jsem takto spolupracoval s mým kamarádem Aldousem, který je výborný jazzový klavírista a improvizátor. Společně pracujeme na nových skladbách pro klavír a cimbál založené na kontextu klasické, jazzové, folklorní a funkové hudby. Americká zkušenost mi dává opravdu mnoho. Aktuálně si velmi cením jejich schopnosti sama sebe prezentovat a věření si v tom, co dělají. Zdravá míra sebevědomí ve správný čas tady vaší profesní dráze jednoznačně pomáhá. Doma na školách jsem byl zvyklý poslouchat učitele a memorovat učivo, které jsem často potom zapomněl. Tady se vás neustále ptají na váš názor, což velmi pomáhá budovat smysl pro kritické myšlení. 

MM: Studium a veřejné vystupování je momentálně pozastavené, ovlivňuje to Vaše hraní jako takové? Jaké máte plány do budoucna?

MČ: Ovlivnilo to naplánované koncerty a přednášky, které jsem do konce semestru měl. Naštěstí se nic nezrušilo, jen oddálilo, a tak mám alespoň prostor soustředit se na detailnější práci. Poskytuje mi to také více času na cvičení a kontakt s rodinou a kamarády, za což jsem velmi rád.

Do budoucna chci dokončit bakalářské studium na Northern State University. Během toho se budu dále soustředit na cimbálové koncerty a přednášky. Šíření povědomí o tomto nástroji po Americe mě velmi baví a dává mi to smysl. Často mi každé vystoupení přinese spoustu dalších a zajímavých kontaktů, díky kterým můžu s cimbálem koncertovat častěji. Nedávno jsem takto začal spolupracovat s významným americkým skladatelem Anthonym Plogem, který již pracuje na nové koncertantní skladbě pro cimbál a symfonický ensembl. Rozhodně je na co se těšit.

MM: Mnoho lidí momentálně nachází v hudbě útěchu a povzbuzení. Co posloucháte Vy jako hudebník?

MČ: Poslední dobou rád poslouchám hudbu od arménského klavíristy Tigrana Hamasyana, který také studoval hudbu ve Spojených státech a našel krásnou rovnováhu mezi arménskými hudebními tradicemi, klasickou hudbou a jazzem. Jeho hudba mi pomáhá s duševní rovnováhou a kontemplací. Jinak také hojně využívám štědrých nabídek světových orchestrů a hudebníků. Berlínská filharmonie například zdarma poskytla internetový přístup k záznamům z těch vůbec nejlepších koncertů. Tím, že jsem hudbou obklopený téměř pořád, rád také poslouchám podcasty, které mi alespoň pomáhají zůstat v obraze ohledně našeho komplexního světa.

MM: Co Vám kromě hudby pomáhá najít rovnováhu? Chtěl byste lidem něco povzbudivého vzkázat? 

MČ: Během mého prvního semestru studia hudby ve Spojených státech jsem objevil kouzlo mindfulness. Na americkém kontinentu je to běžný nástroj pro rozšiřování uvědomění. Lidé si tady pomocí soustředěné práce s dechem pomáhají hledat vnitřní rovnováhu a klid v jejich vytížených a rapidních životech. Nyní můžu meditovat intenzivněji, a to mi velmi pomáhá v soustředění a v jakémsi zklidnění. S tím se také ideálně pojí četba. Sehnal jsem si knihy, které doporučovali lidé, kteří mě nyní nejvíce inspirují. Čtení se pro mě taky stalo jakousi meditací a v amerických knihovnách je rozhodně z čeho vybírat. Přeji si, ať nám tato situace pomůže uvědomit si naši propojenost s přírodou a lidmi, na kterých nám opravdu záleží. Věřím, že naše zodpovědnost a lidská pospolitost dokáže toto nejisté období zastavit a my jako lidé se dokážeme z této situace poučit.    

 

Matěj Číp (1996) se věnuje hře na cimbál od svých 8 let. Přes počátky studia hudby na základních uměleckých školách, přes úspěšné absolvování Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, se Číp dostal z malé vesnice Hodslavic v Moravskoslezském kraji až ke studiu hudby na univerzitě v USA. V roce 2018 se stal oficiálně prvním studentem hry na cimbál ve Spojených státech amerických. Na Northern State University v Jižní Dakotě rozšiřuje své hudební znalosti, a pomocí pravidelného vystupování a přednášení také šíří povědomí o tomto hudebním nástroji mezi americkým a světovým publikem.

 

Cimbalom Guy YouTube Channel

 


Marek Milde je umělec a kurátor, narozený v Praze, žijící v New Yorském Brooklynu. 
Tvoří v tandemu společně se svojí ženou Kristýnou Milde projekty zabývající se kulturou a otázkami životního prostředí, jejich interdisciplinární umělecká tvorba zahrnuje instalace a umění ve veřejném prostoru. Jejich práce byla prezentována mezinárodně, například v MoMA, Queens Muzeum a DOX v Praze. Jako výstavní a produkční manažer organizuje programy a výstavy v Českém centru New York a také pracuje pro oddělení výstav a sbírek Whitney Musea amerického umění. 
V roce 2007 získal titul MFA na Queens College v New Yorku, studoval sochu v ateliéru Dodekaeder v Německu, Goetheanum ve Švýcarsku a na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze.

 

 

Místo konání:

Datum:

Od: 22.4.2020
Do: 31.5.2020

Organizátor:

České centrum


Připomenutí akce
Tuto akci nelze připomenout, protože akce již začala