Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Program

16.2.2011 19:00

Bolestné echo času - Eva Sachs

Čtení a prezentace knihy, setkání s autorkou Evou Sachs. Hudební doprovod Markéta Janoušková (housle). Komentované a ilustrované vydání dopisů Evy Sachs z koncentračního tábora Terezín. Tyto dopisy byly v zoufalé životní situaci mladého židovského děvčete určeny její přítelkyni z dětství bez reálné naděje že někdy najdou svého adresáta. Nicméně stal se zázrak a obě přítelkyně se po válce setkaly.

Bolestné echo času

Právě tak jako před třemi lety, kdy jsem procházkou po jarním Manhattanu a Centrálním Parkem došel až k jejímu domu, mě i letos v dubnu k bytu Evy Sachs na Páté Avenue dovezl zdviží stejný vrátný, dokonce si na mně i s úsměvem vzpomněl; jenže teď jsem vstupoval do dveří s daleko větším ostychem a pokorou. Tehdy jsem se náhodně seznámil s diapozitivy jejích roztančených kompozic něžných květin, dívčích aktů i impresí newyorských „skyline“ a dostalo se mi informace, že jde o malířku českého původu, ale nikdo ji prý osobně nezná a s newyorskými Čechy se nestýká…o to víc jsem chtěl poznat autorku tak osobitě rozjásané barevnosti a spatřit její výtvarné projevy ve skutečné sytosti široké škály tónů pastózních olejů a v autentické jemnosti odstínů hutných tahů jejího štětce na plné ploše jejích pláten, seznámit se osobně s básnířkou barevně rozjasněných veršů palety, komponovaných do až fauvistických a radost vyzařujících rozzářených ploch jejích akvarelů. Tehdy jsem jí zatelefonoval, pozvala mě na oběd, češtinou, kterou již zjevně delší dobu nepoužívala. Její manžel Jiří, neokázale moudrý a snad i proto tak pokorný a tichý člověk, se mi sice svěřil i s obtížemi při prosazování skromných restitučních národů v boji s českou byrokracií, ale nestěžoval si…konverzaci pak nechal na mně s Evou: odešli z Prahy v roce 1948, po všech předchozích prožitých hrůzách holocaustu definitivní společný útěk na svobodu, před prvními náznaky nového útlaku, kterému by již neměli sílu znovu vzdorovat… Při našem prvním setkání se Eva nechtěla vyjít ven fotografovat do chladně dubnové nepohody (při našem posledním setkání se společně se mnou procházela prosluněným „Centrálním Parkem“ s radostí, ostatně dívá se na něj ze svých oken přes „svou ulici“, nejslavnější newyorskou avenue, mezi Metropolitním Muzeem a devětapadesátou ulicí), při loučení mi pak věnovala svázané dopisy Blaži (takto Eva svou nejlepší přítelkyni Blaženu oslovovala a na tomto zápisu jména trvala), s originálními kolorovanými kresbami, sama je přeložila z češtiny do angličtiny a dala jim název „Echoes of my youth in Terezin“… Tyto své, tak krutě smutné dívčí zpovědi, psala od jedenačtyřicátého, v židovského ghettu koncentračního tábora Terezín, tehdy bez sebemenší naděje, že by snad jednou mohly být adresátce opravdu doručeny…

Mezitím běžel čas rychleji, než jsem si byl ochoten připustit, ke čtení Eviných dopisů, které v Terezíně psala tajně a ukrývala do škvíry v dřevěné podlaze, jsem se dostal vlastně až o několik měsíců později, a najednou se pro mě zastavil čas… Při čtení jejích upřímných zpovědí jsem, uprostřed naprostého klidu lesů Vysočiny, vypnul telefon a vycházel, jen abych se prošel mezi šumícími stromy, až příliš často se mi do očí vloudily neovladatelně a nezadržitelně slzy, najednou jsem se zastyděl, vlastně i za, náhle tak bezvýznamně směšná, a přesto často tak halasně proklamovaná „hrdinství“ svého života, na která jsem byl dosud tak pyšný; jsem vůbec právě já hoden psát o ní posvátné řádky, kupit za sebou svá, náhle tak nicotná, slova o této vzácné ženě…? Náhle jsem pochopil, proč se v New Yorku nestýkala ani s Jiřím Voskovcem (zeptal jsem se jí na něj, o jeho přítomnosti věděla a spojovala je navíc i „kmenová“ příslušnost), který mě v sedmasedmdesátém tak srdečně přijal a pomohl mi odhalit duchovní dimenze svého Manhattanu…prostě vůbec s nikým, kdo jí mohl připomínal minulost, tak spojenou s dívčím dětstvím v Čechách a tudíž pro ni tak tragickým holocaustem…!!! Pochopil ženu, oloupenou o dětství a jeho první omamné lásky, i když vlastně její nejniternější pocity spolu s ní procítit nelze, byl jsem náhle v hlubokém smutku a sebezpytování dojat závěrečnými slovy jejího anglického doslovu k terezínským dopisům: “ …vůně kvetoucích lip v jarním New Yorku mě stále přenáší zpět do Terezína. Tam rostly jenom lípy a když rozkvetly, znamenalo to, že jsem přežila další zimu…i když jsem přežila válku, nikdy jsem neopustila Terezín, má minulost je se mnou každý den – je mou přítomností a je i neúprosně zarytá též do mé budoucnosti…některé z těchto pocitů svým způsobem přešly na mé děti. Vlak do temnot holocaustu se nezastavil, má cesta nikdy neskončí…“

Ty dopisy jsou krutě smutným, leč básnickým, záznamem pocitů opravdové hrdinky, která jen zázrakem unikla Osvětimi a tudíž téměř jisté smrti, skončila tam celá její židovská rodina - a ona se již nikdy nedozví, zda jejímu otci někdo složil na prsou již smrtí ztuhlé paže a upravil jim ukazováček, prostředník a prsteník tak, aby navždy tvořily šin, to prvopočáteční posvátné písmeno toho nejposvátnějšího jména Šaddai… a zda nad ním snad kdosi osvícený, pouhým pohybem rtů, jen naznačeným šepotem, prohlásil: “Blahoslaven budiž Jahve, nezobrazitelný Bůh, náš jediný a spravedlivý soudce.“. Psala je své jediné přítelkyni z dětství, své Blaži, tajně, až do roku 43, v tom posledním z nich, datovaném v Terezíně 10. května 1943 píše: „Sluneční paprsky, jak ostré šípy luků zabodly se do mých očí a na nich jak na starých římských vozech vjely do bílé světnice oblaky vůně bílého bezu… Zdvihla jsem víčka a spatřila nebe modré jak závoj lesních vil, nabodnuté na bílých svících rozkvetlých kaštanů… A jarní den přesycen vůní slunce a leskem se těžce snesl do bílého pokoje a jak hrozící mrak bouře zůstal viset nad postelemi těžce nemocných…A to jaro tak zářící a krásné, jak štěstí samotné, se zde v těch bílých sálech proměnilo rázem…pro ty nemocné…v tu nejhroznější trýzeň. Jaro…tvé štěstí nedosáhne až sem! , pak již neměla sílu a jen přežívala den po dnu, před jejíma očima odvezli do Osvětimi nakonec jejího umírajícího otce (ten zesnul již v průběhu transportu, ještě v uzavřeném dobytčáku, kterým tam byli bez jídla a vody Židé přepravováni, jak zjistila Eva po válce) s matkou, která ho odmítla opustit, a tak vlastně dobrovolnou sebevraždou opustila v naprosté beznaději dceru (to Eva zjistila také až po osvobození z terezínských archivů, dodnes se s tímto projevem matčina krajního zoufalství nedokázala vyrovnat), Eva dobrovolně chtěla s nimi, vetřít se do jejich transportu smrti (nedávalo mi tehdy smysl zůstat jediným a posledním členem rodiny, který byl ponechán…aby dál existoval, píše po padesáti letech) ale příslušníci SS ji nepustili, použila tedy falešného čísla člověka, který již v transportu byl, v Terezíně pochopitelně neměla jméno, ale jako „podčlověk“ pouze své identifikační označení G206… Němci její podvod ale prohlédli, za trest ji však neposlali do Osvětimi, jak bylo jinak běžné - i oni byli šokováni jejím počínáním - ale musela naopak zůstat, sama a definitivně poslední z celé rodiny, jako jediná přežila, byla vlastně k přežití „odsouzena,“ nenabízí se snad srovnání s nejslavnějším románem Williama Styrona …?

Eva Sachs až po více než padesáti letech našla vnitřní odvahu napsat komentář k těm dopisům, které se zachovaly. Mám kopie jejich originálů, Eva mi svěřila i ten vlastně nejtajnější, již pocitově naprosto odevzdaný, ze kterého je patrná nechuť žít dál, z 3.3.1944, ta slova čtu z jejího rukopisu, ještě vlastně tak trochu dětského, poslední záznam pocitů, zapsaný po přežité operaci: „Ležím přivázaná na operačním stole jak Prometheus na skále a čekám na orla, který se má přiblížit ve formě lesklých instrumentů…poznávám jenom Dr. Elsera, který stojí opodál v bílé masce a očima mi kývá, abych nebyla rozčílená. Zázračné oči Mefista a přece tak uklidňující…Dostávám masku a cítím, jak mně na obličej padá drobný, jemný déšť, v uších mně hučí a hlasy ke mně doléhají…již jen z veliké dálky a cítím, jak se pomalu propadám do – do čeho vlastně? Jak mám popsat tu prázdnotu, to nic, ve kterém jsem se najednou ocitla?Kdybych věřila, že existuje něco jako duše, tak bych řekla, že jsem cítila, jak…opustila mé tělo. A pak větší a větší prázdno… probouzím se až v noci…Nemohu slovy vylíčit, jak úžasně krásný pocit a jak šťastná jsem se cítila ve chvíli, kdy jsem pomalu ztrácela vědomí…“.

Do Terezína byla deportována celá její rodina v jednačtyřicátém. Vlak několik dnů váhal mezi Osvětimí a Terezínem… V úvodu svých dopisů, která Eva našla odvahu soukromě zveřejnit v USA v roce 1995 (sama své dopisy přeložila do angličtiny a doplnila je dle paměti vodovými kresbami a doplňujícími texty), píše: „Bylo mi tehdy sedmnáct a mé jméno bylo uvedeno mezi účastníky transportu, který zamířil do koncentračního tábora Terezín…od samého počátku zařazení do transportu jsem cítila potřebu s někým sdílet mé myšlenky a pocity, abych neztratila pocit lidství… Jak to učinit nejlépe, než prostřednictvím dopisů, a komu jinému psát, než své nejlepší přítelkyni? Tak tyto dopisy vznikly…Ale byla jsem schopna je psát jen v prvních letech svého uvěznění… V roce 1943 jsem již byla duševně a fyzicky na tom tak hrůzně, že již jsem tohoto aktu předstíraného dialogu mezi mnou a Blaži nebyla schopna… Psaním těchto dopisů si chtěla uchovat pocit, že je stále ještě plnohodnotným člověkem, a že ji Němci ještě nezlomili – ještě ne… Nikdy ostatně nemohla předpokládat, že svou přítelkyni Blaži, která vloni zemřela, ještě jednou potká…právě její rodiče Evu, v době jejich společného dospívání, brali za členku rodiny, i tehdy, když již musela nosit žlutou hvězdu s nápisem „Jude“, vzali ji dokonce ještě, navzdory všem zákazům, na prázdniny a přiměli ji k tomu, aby hvězdu sundala a byla „jednou z nich“… Eva si vlastně až po válce uvědomila, co tím tehdy riskovali…

„Po osvobození v roce 1945 jsem se rozhodla vrátit se do města, odkud jsem byla deportována – Brna – a pak i do domu Blážiných rodičů. Vyndala jsem dopisy z jejich tajného úkrytu pod uvolněnými prkny podlahy místnosti koncentračního baráku, a přivezla je Bláže – jako dárek z Terezína…

V roce 1993, po pádu režimu v Československu, jsem pak Blaži pozvala, aby se mnou strávila nějaký čas ve Vídni. Dopisy mi po těch letech opět přivezla, celá ta léta je uchovávala, a zas mi je předala. Myslela již na budoucnost a měla pocit, že bude důležitější, aby mé děti a vnoučata poznala mé tehdejší pocity, myšlenky z let mého uvěznění, než aby si je ona dál ponechávala…

Hned první z dopisů, které píše ještě před deportací z Brna, 1.12.1941, zaznamenává: „Milá, nevím, jak mám odůvodnit, že Ti píši, když vím, že dopisy zůstanou ležet a že je asi nikdy nebudeš číst… Čím mám začít? Již první dny jsou plné nových dojmů…naše první vězení…velká černá budova…dřívější gymnasium…otevírá jednoho mlhavého rána svá vrata, aby vpustilo tisíc nešťastných lidí dovnitř… třídy se naplnily…ne veselým křikem studentů…ale rozčilenými a zmatenými hlasy dospělých a křikem malých dětí…a přišla noc před odjezdem…vnější svět je pro nás uzamčen. Půl jedné ráno! Zadními schody gymnasia vycházíme v trojstupech do dvora…měsíc na nás posílá své mrtvolné světlo…zkontrolovali naše čísla a pak otevřeli železná vrata našeho prvního žaláře…poslední cesta města…domy, ulice a sady se řítí okolo jak na filmovém pásu a nehlučně zapadají do hluboké noci…stojíme zase v trojstupech, každý se svým číslem na krku…jdeme pomalu do brněnské nádražní budovy: ‚Eins, zwei, drei…Tausend´, počítá černá uniforma… nastupujeme do vlaku…slzy skrápějí líce mužů i žen. Vyděděnci…psanci…“

První dopis z Terezína je pak datován 4.12.1941: „…dva dny strávené ve vlaku. Bylo to peklo, peklo hořící, peklo naplněné krutostí a brutalitou…peklo…pak se ozval skřípot brzd a vlak se zastavuje…ženy zvlášť…muži zvlášť…průvod se dává do pohybu…zmrzlý sníh skřípě pod nohama a měsíc se v něm zrcadlí jak v jezeře…nohy mě únavou podkluzují po hladké silnici…zahýbáme a před námi se tyčí v hrozivé velikosti černá budova…kasárny…ve sněhové vánici jsme stáli skoro hodinu…tma pohlcuje jednoho za druhým…vrata vězení se s skřípotem zavítají…stoupáme po úzkých vyšlapaných schodech…ptáš se, Blaženko, co nás nahoře očekávalo?…prázdná betonová zem…pět set žen, klesajících únavou a třesoucích se zimou…odněkud zazněl dětský výkřik…zima, kouř a pláč dětí…to je první noc v novém domově…“

Těch dopisů je celkem 27. Tragické dokumenty nejen doby, ale jednoho osudu raného mládí nadané židovské dívky s velkým talentem pro výtvarné umění…její přítelkyně Blaži byla zas skvělá klavíristka, smutný příběh přervání jednoho dívčího přátelství. Snad nejhrůzněji, i po nekonečných jedenašedesáti letech, působí krátké poznámky z Terezína z 1.1.1942: „Nový rok...dnes v noci bylo devět mladých chlapců popraveno!!!“ a jako bezmocný výkřik do tmy zoufalství je připsán verš „Tupě díváme se v davu,/jak nám k špalku kladou hlavu.“ Poznámka z 15.1.1942 je ještě lakoničtější: „V poledne 15. ledna ve XX. století se opakovaly události novoroční noci.“

A přicházejí dopisy stále smutnější. A po nich již definitivní odmlčení, které Eva Sachs našla odvahu přerušit až po více než půlstoletí. Ze „svého“ New Yorku, z nové vlasti své volby. Nelze neocitovat dopis, ve kterém Eva, ač po těch letech jakoby nechtěně, prozradí svůj věk. Ale jistě mi promine. Absurditou historických zrůdností patří mezi těmi všemi, nad kterými mi bylo tak moc smutno, vlastně k těm veselejším, či spíš o trochu méně smutným, jeho poetický text je datován opět v Terezíně, 30.1.1943:

Měkké peřiny šedé mlhy padají na město, kde den pomalu usíná. Vítr žene před sebou dešťové kapky, na kterých večer uhání úzkými uličkami města. Úzký pruh žlutavého světla z protějšího domu osvětluje tmavý pokoj a rudá záře z kamen tančí na stropě divoký rej. Trochu smutná nálada na moje devatenácté narozeniny…nemyslíš Blaženko? Ale musím být spokojena, vždyť tyto narozeniny může tatínek k nám.

Blaženko, myslím dnes stále na Tebe, hrozně se mně stýská!!! A pak, kde budu slavit příští narozeniny. Také ještě v koncentračním táboře?

 Co ještě dodat...? Že pobyt Evy v Terezíně trval ještě přes nekonečné dva roky. A že si uvědomuji, že nejsem hoden patetických řádků o této vzácné ženě. A že si zároveň moc vážím toho, že právě já o ní mohu napsat? O ženě, která vlastně přežila pouhým zázrakem…? Vlastní závěrečná věta mě nenapadá. A tak končím tak výstižnými slovy Stevena Spielberga, který na téma svého životního projektu, mnoha tisíci svědectví mapujícího, úsilím právě jeho iniciativou založené „Shoah Foundation“, onu nejtemnější stránku hrůz nejen minulého století, ale i lidské historie, prohlásil, že "i naše děti se musí učit, že naše vlastní dějiny jsou dějinami intolerance a že vůbec nic z toho ještě nepřebolelo..."

Text: Jiří Kostelecký

Místo konání:

321 East 73rd Street
NY 10021 New York
Spojené státy americké

Datum:

16.2.2011 19:00

Organizátor:

České centrum


Připomenutí akce
Tuto akci nelze připomenout, protože akce již začala