Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Program

5.1.2011 19:00 - 20:30

Scott Robinson & Emil Viklický Duo

Jazzový koncert. Pianista a skladatel Emil Viklický je jednou z nejvýraznějších postav tuzemské hudební scény. Svým syntetickým přístupem již dávno přesáhl hranice jazzu. Vedle nahrávek s předními světovými jazzmany, mezi nimiž najdeme i basieovského veterána Joe Newmana, pianistu Jamese Williamse a jednoho z nejlepších současných kytaristů Billa Frisella, a snah o fúzi folkloru s jazzem se věnuje také soudobé hudbě a složil i operu Faidra.

Pianista a skladatel Emil Viklický je jednou z nejvýraznějších postav tuzemské hudební scény. Svým syntetickým přístupem již dávno přesáhl hranice jazzu. Vedle nahrávek s předními světovými jazzmany, mezi nimiž najdeme i basieovského veterána Joe Newmana, pianistu Jamese Williamse a jednoho z nejlepších současných kytaristů Billa Frisella, a snah o fúzi folkloru s jazzem se věnuje také soudobé hudbě a složil i operu Faidra.

Emil Viklický se narodil v roce 1948 v Olomouci. Od dětství se věnoval hře na klavír, takže ho po ukončení studia matematiky na Přírodovědecké fakultě Palackého university čekala vojenská služba v Armádním uměleckém souboru (AUS). Záhy přešel na profesionální dráhu, v první polovině sedmdesátých let hrál v Jazz Sanatoriu Luďka Hulana, SHQ Karla Velebného a byl členem jazzrockového Energitu. Mezinárodně se prosadil v roce 1976, kdy zvítězil v soutěži improvizujících jazzových klavíristů v Lyonu a vyhrál první cenu v autorské soutěži Monacké konzervatoře se skladbou Zelený satén.

První sólová deska V Holomóci městě, vydaná v roce 1977, představovala jednu ze základních linií Viklického tvorby, pro kterou je typické využití folklorních motivů v kombinaci s jazzovými postupy, a to jak v rytmice, tak zejména v rozvíjení tématu improvizacemi. Tento přístup dále pokračoval na uznávaných albech Za horama, za lesama s primášem Hradišťanu Jurou Pavlicou, Prší déšť, na němž se vedle Pavlici už objevila i zpěvačka a cimbalistka Zuzana Lapčíková, a na sólové desce Zuzany Lapčíkové. Ta se ještě spolu s kontrabasistou českého původu Jiřím Georgem Mrazem podílí na další Viklického nahrávce, která se natáčela v roce 2000 v USA pro firmu Fantasy/Milestone (číslo desky MCD 9309-2) a jež představuje zatím nejintegrálnější propojení jazzu s moravským folklorem.

Po vydání debutového alba se však Emil Viklický zaměřil především na jazz, a to zejména elektrický, neboť v roce 1977 odjel na rok do Spojených států studovat jazz na prestižní Berklee College. Během té doby hrál v řadě newyorských klubů s Joe Newmanem, Scotem Robinsonem a Ronem Bridgewaterem. Po návratu ze studií natočil alba Okno a Dveře se svými spolužáky, kytaristou Billem Frisellem, baskytaristou Kermitem Driscollem a bubeníkem Vintonem Johnsonem. Krátce poté natočil album duet s klavíristou Jamesem Williamsem, který nejen hostoval i v SHQ, ale s nímž spolupracuje dodnes - koncert ve Španělském sále 1999.

 

V osmdesátých letech se Emil Viklický hodně věnoval mezinárodním spolupracím, ať již s Joe Newmanem na album Midgets, ale především se skandinávskými muzikanty: hrál s Česko-norským bigbandem na albu Jazznost a úzkou spolupráci s Viklickým navázal finský trumpetista a skladatel Jarmo Sermilä. Viklický a Sermilä nejen natočili pouze v duu experimentálně laděné album Confluence plné elektroniky, ale oba také účinkovali v Česko-finském kvartetu. Jejich spolupráce trvá nadále, koncem devadesátých let natočili industriálem ovlivněné album improvizací Neuro. Mezinárodním projektům se Emil Viklický věnoval i v devadesátých letech, kdy nahrál s kvartetem Bennyho Baileyho album While My Lady Sleeps, s americkým multiinstrumentalistou Scottem Robinsonem desku Magic Eye, s britskými jazzmany saxofonistou Julianem Nicholasem a bubeníkem Dave Wickinsem album Food Of Love a s belgickým saxofonistou Stevem Houbenem desku Bohemia After Dark.

Od počátku osmdesátých let se však Emil Viklický začal věnovat také vážné hudbě, zejména komorní (Částečná symetrie pro flétnu, hoboj, basklarinet a piano, Tauromaquia pro hoboj, housle a piano, nebo Adaemus pro sólový hoboj), zároveň hodně experimentoval také v oblasti elektroakustické hudby. Spojení vážné hudby s jazzem nepřinášela jen skladba Par pondus pro housle a jazzový big band, ale také vysoce ceněné album Homage To Joan Miró, na kterém hostovalo Talichovo kvarteto.

V devadesátých letech vyšlo i první album věnované čistě vážné hudbě, jímž byla Pocta Josipu Plečnikovi, kde klíčové Dopisy Plečnikovi zpívala Magdalena Kožená. V září 2000 měla ve Státní opeře premiéru Viklického opera Faidra, která zvítězila v mezinárodní soutěži nazvané Nová opera pro Prahu 2000.

V roce 2002 měla v Berlíně koncertní premiéru opera "Der Ackermann und Der Tod" /Oráč a Smrt/, jevištní premiéra byla ve Státní opeře Praha v lednu 2003 pod taktovkou Přemysla Charváta s Janou Sýkorovou a Alešem Brisceinem v hlavních rolích. Tato pražská inscenace byla pohostinsky uvedena na obou berlínských operních scénách Deutches Oper a Unten den Linden s velkým úspěchem.

V květnu roku 2003 měla premiéru v pražském Národním Divadle /Kolowrat/ komorní opera "Máchův deník" aneb "Hynku, jak si to představuješ" na libreto Yohanana Kaldiho. Toto představení bylo bez souhlasu autora zkráceno cca o 8 minut, takže na své první kompletní uvedení tato opera teprve čeká.

Lincolnovo Centrum v New Yorku si od E.Viklického objednalo v roce 2004 melodram na text Václava Havla. Skladba "The Mystery of Man" zazněla při slavnostním otevření nového koncertního sálu v New Yorku, Columbus Circle ve dnech 28.-30.řína 2004 v podání Bigbandu Wyntona Marsalise a recitátorů Alfree Woodardové a Mario Van Peeblese.

Značnou část své energie vkládá Emil Viklický do tvorby filmové hudby, které se věnuje od poloviny osmdesátých let, kdy složil hudbu k Smyczkovu snímku Krajina s nábytkem. Podepsán je i pod hudbou k Zafranovičovu filmu Má je pomsta (Lacrimosa) a ke snímku Drahomíry Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba.

Rozsáhlou tvorbou, výrazně přesahující hranice jazzu, potvrdil Emil Viklický svou všestrannost a jasně ukázal, že patří k nejosobitějším domácím tvůrcům přelomu tisíciletí. Viklický, Emil, pianista, skladatel, aranžér, leader jazzových formací, organizátor jazzového dění, narozen 23. 11. 1948, Olomouc. Původem z výtvarnické rodiny (otec byl asistentem malíře Jana Zrzavého 1946–49), hrát na klavír se učil v Lidové umělecké škole u Libuše Fiuráškové. Po maturitě na Slovanském gymnáziu v Olomouci (1966) absolvoval obor numerická matematika na přírodovědecké fakultě olomoucké Univerzity Palackého (1966-71, promovaný matematik), oboru se však později nevěnoval, protože již během studií přenesl svůj zájem na hudbu a zejména jazz. První inspirací mu byl otcův žák Jiří Pravda, hráč na barytonsaxofon, který ho naučil hrát dvanáctitaktové blues. Viklický pak vedl vlastní amatérské kvarteto Musica magica (s trumpetistou Jiřím Neradílkem, 1967–68), pak soubor Jazz sextet E.V. (s barytonsaxofonistou Milanem Opravilem, 1969). Během studia na universitě se živil v Bigbandu Věroslava Mlčáka (taneční, plesy v Olomouci a okolí), kde získal swingovou a bigbandovou praxi. Základní vojenskou služby konal v jazzově orientovaném orchestru Pavla Bayerleho v rámci Armádního uměleckého souboru Zdeňka Nejedlého (1971–72), což mu umožnilo navázat intenzivní kontakty s pražskou jazzovou scénou: hrál zejména v souboru Luďka Hulana Jazz sanatorium. Několikrát vystoupil na Československém amatérském jazzovém festivalu v Přerově, kde 1974 získal cenu pro nejlepšího sólistu. Po vojenské službě působil již jako profesionální umělec v souboru Linha Singers, pak své aktivity na dlouhou dobu spojil s ryze jazzovým ansámblem Karla Velebného SHQ (1974–89, tj. do Velebného smrti 1989). Během této doby hrál s různými soubory (byl např. členem jazzrockové skupiny Energit, s níž nahrál mj. stejnojmennou LP; s leadrem Energitu, kytaristou Lubošem Andrštem, vystupoval i v akustickém duu) a vpříležitostných formacích vlastních. Tehdy se začal se prosazovat i v zahraničí: vystupoval v různých jazzových klubech, hlavně však 1976 zvítězil v mezinárodní soutěži jazzových klavíristů v Lyonu a ve stejném roce získal za skladbu Zelený satén první cenu v mezinárodní skladatelské soutěži v Monaku (nahrávka v podání Energitu vyšla na EP v supraphonské edici Mini jazz klub ve stejném roce; ve stejné soutěži získal později, 1985, druhou cenu za skladbu Cacharel).

Novou etapu ve Viklického vývoji jako pianisty, leadra, hlavně však skladatele znamenalo album V Holomóci městě, které zaznamenalo velmi pozitivní ohlas u jazzové veřejnosti a kritiky (album mj. získalo cenu Supraphonu 1979). Viklickému se zde podařilo spojit standardní moderní jazzový projev s inspiracemi z hudby jeho moravského regionu, tak jak to předznamenaly ve světovém jazzu např. výboje Milese Davise či Wayna Shortera na poli fúzí různých etnických vlivů a moderních skladatelských postupů. Viklický využil příbuznosti modální koncepce a modality moravské lidové písně (včetně různých vybočení – tzv. moravské modulace), uplatnil formu uvolněnou od běžného pojetí písňové formy, atp. Combo zde hrálo ve složení Jan Beránek (housle), Luboš Andršt (kytara), František Uhlíř (kontrabas), Milan Vitoch (bicí). Další důležitý vklad do umělecké dráhy Viklického vnesl jeho studijní pobyt na prestižním jazzovém učilišti Berklee College v Bostonu (1977–78). Tam si Viklický prohluboval zejména své znalosti kompozice a aranžmá (u Herba Pomeroye, Grega Hopkinse, Mikea Gibbse ad.), což se projevovalo ve skladbách pro školní soubory a vystoupení. Svůj americký pobyt využil i k vystupování v jazzových klubech v Bostonu ( kluby v Roxbury´s George King, Buster Williams, na okolních universitách a zejména čtyřměsíční působení ve Velvet Hammer na Cape Cod, kde s ním hráli Jerry Bergonzi, Santi Debriano, Greg Hopkins) a New Yorku (tam Sam Jones, Mel Lewis, Ted Dunbar, Joe Newman, Victor Lewis ad.). Tyto inspirace se promítly do alba Okno, vydaného již doma, v němž spolupracoval se svými bývalými bostonskými spolužáky. Album patří do sféry elektrického jazzu a funky, podíleli se na něm Bill Frisell (kytara), Kermit Driscoll (baskytara), Vinton Johnson (bicí), v jedné skladbě i Jan Beránek (housle). Stejné obsazení se uplatnilo i na dalším albu Dveře, jehož druhou stranu tvořila sólová nahrávka vlastní skladby Suita pro klavír č. 2 (spojení starších skladeb Kasace pro vítr a déšť, Bazalička, Edwardian, Dveře a Zasněný gepard). Následovaly další nahrávkové projekty: živá nahrávka s SHQ Parnas (zde Viklického skladba Blahé paměti), Spolu – Together (s americkým černošským klavíristou Jamesem Williamsem, zde Viklického pocta jazzovému pianistovi Billu Evansovi, jednomu z jeho vzorů, ve skladbě Blue In Dark-Green).

Od návratu z USA vedl Viklický svou kvartetní formaci, vystupující zprvu pod názvem Československé jazzové kvarteto, později pod jeho vlastním jménem (členové Ĺubomír Tamaškovič – saxofony, František Uhlíř – kontrabas, Cyril Zeleňák – bicí). Účinkoval s ním mj. na Bratislavských jazzových dnech 1979 a 1980 (zachyceno na samplerech z festivalu), Mezinárodním jazzovém festivalu a festivalu Jazz Ost-West v Norimberku 1980, na různých zahraničních zájezdech po jazzových klubech (Tamaškoviče vystřídal Jan Beránek a pak František Kop). Zahraniční kariéru rozvíjel Viklický i činností v ansámblu Lou Blackburn International Quartet (Blackburn – trombón, Leonard Jones – kontrabas, Michael Clifton – bicí), s nímž vystupoval v Belgii, Nizozemí, Spolkové republice Německo, Rakousku, Švýcarsku, Holandsku, Belgii, Italii a Spain.. Doma spolupracoval mj. s Pražským big bandem Milana Svobody (album Poste restante, 1982), zpěvákem Peterem Lipou (Moanin´), formací V.V.Systém (Syntax), zpěvačkou Evou Svobodovou (Můj ráj), Františkem Uhlířem (Bassaga). Dlouhodobá a mimořádně intenzivní byla spolupráce s finským skladatelem, trumpetistou a hráčem na syntezátory Jarmo Sermilä. Viklický pobýval ve Finsku 1982–83 a ze společných nahrávek vzniklo zahraniční kritikou vysoce hodnocené album Confluence, 1984 bylo nahráno album Finnczech Quartet (Viklický, Sermilä, Rudolf Dašek – kytara, Teppo Hauta-aho – kontrabas; Viklický je zde zastoupen skladbami Upwards Northwards a Homewards Wherewards?); též vystoupení na festivalu v Pori atp. Ve své rozsáhlé jazzové činnosti pokračoval Viklický i v 90. letech a po zlomu století: viz např. 1991 vystoupení na North Sea Jazz Festival (EV Quartet; spolu s Tomasem Stankem z Polska byli označeni za jedinou skupinu z “východu”, která má “západní” standard), v letech 1994–98 hrával v Praze s vynikajícími jazzmany (Steve Lacy, Roscoe Mitchel, John Surman) atp. Viklický vystupuje v domácích i zahraničních jazzových klubech (mj. za spoluúčasti amerického básníka Allena Ginsberga ve Viole v prosinci 1993), zúčastňuje se festivalů atp. Spolupráce (vedle již jmenovaných jazzmanů) s dalšími představiteli evropské a světové scény (Franco Ambrosetti, Greg Hopkins, Steve Houben, Gergely Ittzés, Steve Lacy, Eric Marienthal, Roscoe Mitchel, Joe Newman, Julian Nicholas, Scott Robinson, John Surman, Anita Wardell, Bobby Wellins, James Williams) a především s bezpočtem našich umělců z různých hudebních oblastí (Iva Bittová, Jana Boušková, Michal Prokop, Vlasta Průchová, Talichovo kvarteto, Laco Tropp, Jitka Zelenková ad.).

Viklický komponoval zprvu jazzové skladby zejména pro potřeby svých menších formací, po Berklee píše i pro velké orchestry naše i cizí a často také pro příležitostně sestavované pro festivaly či nahrávkové projekty. Hned skladba Janko, napsaná v Bostonu, se objevila v nahrávce „školního“ orchestru na albu Jazz In The Classroom 15 (u nás na Poste restante spolu se skladbou Hromovka), řadu kompozic napsal Viklický pro Jazzový orchestr Čs. rozhlasu (mj. Opus pro big band č. 17 a Hommage ? John Coltrane; obě skladby byly uvedeny na novinkových koncertech tehdejšího Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, 1982, 1983). Skladatelsky a aranžérsky spolupracoval se sextetem Miroslava Krýsla (starší skladba Sedmdesátá východní na albu Sax Syndrom), s Radio Big Band Zürich, s prakticky všemi českými a slovenskými big bandy. Viklického jazzové skladby (jazzová témata) jsou komponovány v idiomu hlavního proudu novodobého jazzu (rozšířená tonalita, modalita apod.). Viklický se trvale angažoval i ve formování organizačního prostředí našeho jazzu a 1991-95 byl předsedou výboru České jazzové společnosti.

V 90. letech se ve Viklického tvůrčím životě objevily dva nové resp. staronové momenty: jedním je zvýrazněný zájem o moravský hudební folklór a jeho využití ve vlastní tvorbě, druhým zvýrazněný zájem o komponování a to i s přesahy do artificiální hudby. Viklického zvýšený zájem o moravský folklór je spjat s objevem mladé talentované hudebnice (zpěvačky, hráčky na cimbál, erudované folkloristky) Zuzany Lapčíkové, rodačky z Moravského Slovácka, která zpívá i hraje s naprosto přesvědčivým niterným zaujetím a dokáže spojit stylové folklórní podání s vyjadřovacími prostředky jazzu. Motorem této syntézy je právě Viklický se svým zakotvením v moravském hudebním idiomu a zároveň verzírovaností v hudebních idiomech jazzu i vážné hudby 20. století. Jejich album Prší déšť, na němž spolupracovali též s primášem Hradišťanu Jiřím Pavlicou, i pozdější projekty (viz zejména album Zuzana Lapčíková: Moravské písně milostné) vzbudily zaslouženě širší pozornost doma (o hudbě alba se obdivně ve sleeve-note vyjadřoval Miloš Štědroň, který mj. upozornil na některé společné rysy moravského folklóru a blues) i v cizině, která se stala i dějištěm jejich živých vystoupení (v USA 1998 dvakrát slavná Knitting Factory: jednou s Lapčíkovou a Pavlicou, pak v duu s Jamesem Williamsem), v r. 2000 se ve studiu Current Sounds v Soho uskutečnila nahrávka CD Morava (podíleli se George Mraz a Billy Hart. Další zájezdy s Lapčíkovou: Japonsko 1994, Mexiko 1996. Viklický s Lapčíkovou nahrál celkem 5 CD (Prší déšt, Moravské písně milostné, Zrcadlení, Ukolébavky, Strom života).

 

Pro Viklického jazzovou skladatelskou tvorbu bylo od počátku příznačné tvůrčí hledačství, projevující se mj. v inspiracích z kompozičních přístupů, obvyklých v artificiální hudbě a to zčásti i v jejím proudu tzv. Nové hudby. Bylo proto jen otázkou času, kdy se Viklický, který získával svou kompoziční erudici i v kursech a konzultacích skladatelů Václava Kučery, George Crumba, zmíněného již Sermiläho, pokusí také v tomto oboru. Již 1983 byla uváděna skladba Partial Symetry (pro flétnu, basklarinet a klavír – v Holandsku ji hrál ansámbl Het Trio Harry Sparnaay, u nás Barok jazz kvintet), k dalším skladbám tohoto typu patří Tauromaquia pro hoboj, housle a piano, Adaemus pro sólový hoboj, Par pondus pro housle a jazzový big band, avšak hlavním dějištěm tohoto směru Viklického komponování byla tvorba pro film (krátké filmy, Smyczkův film Krajina s nábytkem, film Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba, filmy SRN Fabrik der Offiziere, Die Liebelugen, Apocalypso, Die Wette atd.).

Trend k tvorbě v oblasti artificiální hudbě časem sílil a pokud jde o skladatelskou tvorbu, kvantitativně převažuje nad tvorbou pro jazzovou scénu. Výrazným příspěvkem soudobé hudbě se stalo CD Homage To Josip Plečnik, vydané při příležitosti Plečnikovy výstavy na Pražském hradě (Viklický se inspiroval výtvarným uměním již ve svém dřívějším albu Hommage ? Joan Miró). Na plečnikovském albu se setkáváme s tvorbou pro různá komorní obsazení, ale i pro sbor, v hudební řeči se projevuje Viklického obeznámenost s tradicemi hudby 20. století a především smysl pro zvukovou barevnost. Z dalších skladeb tohoto typu byl i ve světě úspěšný titul Splín optimismu. Kontakt s umělci z oblasti artificiální hudby (Magdalena Kožená, Jana Boušková ad.), libretní inspirace zajímavým soudobým příběhem, umožňujícím i evokaci antické látky, zároveň s vnějším podnětem (soutěž Státní opery Praha o novou operu) přivedl Viklického k tvorbě opery Faidra (libreto Eva Petrová), jež pak v soutěži získala 1. cenu a byla premiérována 20.9.2000 ve Státní opeře Praha (dirigent Jiří Mikula, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, Jana Sýkorová – Faidra; v Berlíně byla uvedena v pražském nastudování v rámci dní Berlin – Praha 17. 6. 2002). Celkem příznivý ohlas díla, operujícího srozumitelnou hudební řečí a uplatňujícího dobře zpívatelné party, přivedl Viklického ke kompozici opery Oráč a smrt (libreto Dušan Robert Pařízek), připravované stejnou operní scénou.

Viklický je pozoruhodnou a přední osobností české (a zřejmě nejen české) hudební scény zlomu 20. a 21. století, kdy jednou z tendencí je přemosťování propasti, ležící mezi vážnou hudbou a „tím druhým“ hudebním kontinentem, jehož velmi podstatnou součástí je moderní jazz. Právě jazz naučil Viklického nejenom usilovat o své vlastní, originální vyjádření, ale zároveň ho naučil vnímat a respektovat interpreta a ještě více posluchače. Viklický je již dlouho mezinárodně uznávaným jazzovým klavíristou (virtuózní, avšak neokázale prezentovaná technika, umění souhry, ale stále více se prosazuje i jako skladatel širokého záběru, při čemž neupadá do umělecké podbízivosti, byť se pohybuje v rámci „velkého synkretismu“ neseného tradicemi tzv. klasiků 20. století a zřením k folklóru.

Diskografie (alba = LP nebo CD vydaná pod Viklického jménem či s jeho podstatnou spoluprací):

Bohemia After Dark (PJ Music, 1997).

 

Bohemian Nights (Gemini Records, Norway 1993).

 

Confluence (Jase 1985).

 

Docela všední obyčejný den (Lotos 1998).

 

Duets (Lotos 1998).

 

Dveře (Supraphon 1985).

 

Emil Viklický Trio ´01 ( Arta Records, 2002 ).

 

Finnczech Quartet (Jase, Finsko- 1986).

 

Food Of Love (Melantrich 1995, Lotos 1998, Symbol Records-Anglie 2002).

 

Homage To Joan Miro (Supraphon 1988).

 

Homage To Josip Plečnik (Lotos 1996).

 

Jazznost (Supraphon 1990 a Hot Club Records Norway 1991).

 

Lacrimosa – Má je pomsta (Popron 1994).

 

Midgets (Panton 1982).

 

Last Connection From Nirasaki (Popron 1996, s Ludií Bílou).

 

George Mráz: Morava (Fantasy-Milestone 2001, USA).

 

Live In Rudolfinum (PJ Music 2000).

 

Magic Eye (Bliss 1994, Germany).

 

Moravské písně milostné (Lotos cca 1997).

 

Okno (Supraphon 1980, reedice LP Okno a Dveře na CD 1997).

 

Parnas ( Supraphon 1981P/2, reedice na CD 2001).

 

Prší déšť (Lotos 1994).

 

Round Midnight (Arta 1993).

 

Spolu – Together (Supraphon 1982)reedice CD 1996.

 

Strom života (Nadace Partnerství 2002).

 

Subway (Bliss 1993, Germany).

 

Uspávanky (Multisonic 2001).

 

UV Drive (Arta 1997).

 

V Holomóci městě (Supraphon 1978).

 

While My Lady Sleeps (Gemini Records Norway, 1995).

 

Za horama, za lesama (Supraphon 1990).

 

Literatura:

 

Lexika:

 

Čeští skladatelé současnosti (Praha 1985).

 

EJ 1990.

 

Universum. Všeobecná encyklopedie (Praha 2000, sv. 10).

 

Kdo je kdo (Praha 2002).

 

Ostatní:

 

Petr Zvoníček: Emil Viklický (Jazz 1976, č. 18, s. 6).

 

Karel Srp: Jazz je dobrodružství z vymýšlení muziky (Gramorevue 1977, č. 3).

 

Lubomír Dorůžka: Holomóčan, o kterém vědí v Monaku i v Bostonu (Melodie 1977, č. 10, s. 293).

 

Nina Dlouhá: Emil Viklický je z Olomouce (Gramorevue 1979, č. 1).

 

Ivan Poledňák: V Holomóci městě (Melodie 1979, č. 1, s. 29).

 

Lubomír Dorůžka: Když ve dvou, tak naplno (Melodie 1980, č. 1, s. 5).

 

Ivan Poledňák: Okno (Melodie 1981, č. 6, s. 190).

 

Ivan Poledňák: Hudba jsou radost a počty (Lidové noviny 6. 1. 1994).

 

Ladislav Verecký: Lehký smutek těžkého jazzmana (Magazín MF Dnes 17. 3. 1994).

 

Chris Parker: Folk´s Back Home (The Times, London, 22. 12. 1997).

Ivan Poledňák: Emil Viklický a jeho Faidra aneb V předvečer operní premiéry (Hudební rozhledy 53, 2000, č. 9, s. 33-35).

Místo konání:

321 East 73rd Street
NY 10021 New York
Spojené státy americké

Datum:

5.1.2011 19:00 - 20:30

Organizátor:

České centrum


Připomenutí akce
Tuto akci nelze připomenout, protože akce již začala